english2023    24. 10. 26. 10. 3. 11.

Hudební fórum Hradec Králové 2008

Královéhradecký festival soudobé hudby, jehož 4. ročník proběhl mezi 12. až 19. listopadem, byl letos dramaturgicky mimořádně koncízní. V programech pěti koncertů nabídl hudbu skladatelů ze zemí bývalého Sovětského svazu a pozval z tohoto regionu k účasti i několik významných interpretů. Zachoval přitom úroveň, na kterou se vyšvihl v uplynulých ročnících - svou misi vidí v uvádění hudby, která v koncertním provozu na světových pódiích už osvědčila svou životnost, tedy žádné experimenty, zajíci v pytli nebo "ars reciprocitatis", ale seriózní služba náročnému, kulturně a duchovně vyspělému publiku.

Myslím, že to bylo poprvé od listopadu 1989, co hudba z postsovětských zemí zněla u nás na veřejné platformě a v takovém množství. Po pádu železné opony došlo k psychologicky zvláštnímu jevu. Zatímco svět na západ od nás lačně sahal po všem, co mohlo teď už bez ideologických zábran proudit z východu (mluvím o hudbě!), my jsme naopak (lačně) vztahovali ruce po všem, s čím na náš čerstvě otevřený trh přicházeli zdatní marketingoví manažeři ze západu - paradoxně bylo takové okliky potřeba i k tomu, aby u nás vešla v širší známost tvorba Arvo Pärta, Giji Kančeliho, Sofie Gubajduliny aj., ke které máme geograficky i kulturně blíže.

Velmi mě těší, že dramaturgie letošního Hudebního fóra Hradec Králové se neopřela o tuto jakkoliv vitalizující, tak přece jenom módní vlnu zájmu vyprahlého západu o východní spiritualitu, nýbrž že byla založena na vlastní zkušenosti a vlastním názoru. Na festivalu zněla hudba litevských skladatelů Anatolijuse Šenderovase a Onuté Narbutaité, nebo Lotyše Georgse Pelécise - to jen jako příklad, že netěžil z edičního katalogu ECM. Moskevský soubor pro soudobou hudbu nabídl ukázkově vystavěný program z děl Edisona Děnisova (který stál u jeho založení) a plejády autorů z různých regionů (Ukrajina, Rusko, Arménie, Uzbekistán) jako vizitku stylově toleratntní, dobrým řemeslem jištěné nové hudby své kultury.

Skladatelskými hvězdami královéhradeckého fóra byli Vladimir Tarasov a Vladimir Martynov, oba ovšem rovněž jako interpreti, Tarasov je kreativním hráčem na bicí, pohybujícím se mezi jazzem a vážnou hudbou, Martynov klavíristou. Vladimir Tarasov polarizuje své muzikantské aktivity tvorbou audiovizuálních instalací, které před festivalem představil na zcela zaplněné přednášce na královéhradecké univerzitě. Na festivalu vystoupila legendární houslistka Taťjana Grinděnko - v duu s klavíristou Michailem Dubovem a jako sólistka s Komorním orchestrem Berg. Violoncellista David Geringas hrál na závěrečném koncertě, který byl věnován 10. výročí úmrtí Alfreda Schnittkeho, z jehož tvorby byla uvedena dvě díla - Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 a faustovská kantáta Seid nüchtern und wachet... s Ivou Bittovou a Janem Mikuškem v dvojroli Ďábla.

Hudba, kterou jsme na koncertech slyšeli, byla energeticky silná, "moudrá", s obrovským rezonančním potenciálem. Nebyla nezávazně artistní, žádný experiment, originalita za každou cenu, dokonce ani žádná elektronika - s výjimkou Schnitkkeho violoncellového koncertu, ve kterém je sólový part v závěru veden pozvolna zesilující amplifikací nad orchestr. Výrazově zahrnovala minimal (Martynov), postmodernu (Silvestrov) i alternativu (Tarasov), především ale byla jak kontemplativní, tak komunikativní. Dokonce i performanční rámec Silvestrovovy Sonáty pro housle a klavír Drama měl mnohem více rozměr kulturně-humanistický nežli provokativně exhibiční. Hudebníci v této skladbě postupně zanechávají klasického způsobu hry, hledají jiné možnosti vztahu ke svým nástrojům a nakonec volí ticho. Plamínek hořící zápalky v závěru skladby ale symbolizuje i pomíjivost a tato, různě nazíraná, různě pojednaná a různě projektovaná filosofická vrstva byla nití, která se vinula celým festivalem.

S několika protagonisty jsem natáčela rozhovory a mluvit s nimi bylo totéž jako poslouchat jejich hudbu. Pro všechny - všechny! - znamená život s hudbou život v hudbě. (Vladimir Tarasov: "Člověk se musí stát zvukem." Taťjana Grinděnko: "V hudbě musíte být jako u sebe doma, ne jako na návštěvě.")

Festival je velkým ziskem i pro domovskou Filharmonii Hradec Králové, která bude vbrzku u nás zřejmě prvním a jediným regionálním orchestrem, schopným poučeně nastudovat partituru soudobého díla obsahující prvky, jimž se nelze naučit z hudby předchozích epoch - letos byla pro orchestr takovou úspěšně zdolanou zkouškou Schnittkeho faustovská kantáta, ve které spoluúčinkoval Pražský filharmonický sbor a jako dirigent v ní před velký orchestr předstoupil Peter Vrábel - zatímco "jeho" Komorní orchestr Berg řídil o den dříve stálý dirigent královéhradecké filharmonie Andreas Sebastian Weiser.

Hudební fórum Hradec Králové nabídlo letos hudbu, která má jako "vážná" nezastupitelný kredit - a to nejen jako hudba, nýbrž jako kulturní prostředí.

Wanda Dobrovská, A tempo revue, 8. ledna 2009