english2023    24. 10. 26. 10. 3. 11.

"Atomový koncert" HFHK 11.11.

Jaderná energie, její síla a její hrozba - to je skutečně moderní námět, který spojoval všechny skladby čtvrtého večera Hudebního fóra Hradec Králové 2009.

Japonský skladatel Toru Takemitsu přistupoval k tomuto tématu především z posice tragické zkušenosti národa, který dosud (naštěstí) jako jediný prodělal hrůznou zkušenost zásahu jadernými zbraněmi. Každou půli koncertu uvedla jedna jeho skladba pro smyčcový orchestr: nejprve Smrt a vzkříšení, úprava hudby z filmu Black Rain (Černý déšť), po přestávce Smuteční hudba z téhož filmu. Ačkoli v obou případech jde o tragické lamento, nepůsobily tyto skladby jednotvárně: melodika Smuteční hudby je drsnější, intervaly se jakoby "lámou", souzvuková složka je vzdor pocitu prodlev disonantnější než v případě Smrti a vzkříšení. Ta naopak zejména v závěru silně připomněla slavné Barberovo Adagio. Krásný, tvárný a znamenitě sehraný zvuk smyčců byl základní devisou výkonu Janáčkovy filharmonie Ostrava, kterou řídil zapálený propagátor moderní hudby Peter Vrábel. Ten znamenitě uplatnil veškerý svůj um ve složité partituře Doctor Atomic Symphony Johna Adamse, která zaujala pestrou dramatičností výrazu i jímavým koncem, nicméně její celková stavba je poněkud roztěkaná a ne zcela kompaktní.

Symfonie č.6 "Plutonia Ode" Phila Glasse jako skladba rovněž vzbuzuje rozpaky: tytam jsou někdejší zajímavé experimenty jednoho z průkopníků minimal music. Jeho 6.symfonie by mohla nést podtitul "pseudoromantická". Je dobře instrumentovaná a sopránové sólo na text Ginsbergovy Ódy na plutonium jí dává obsahový význam, nicméně až na několik nápaditých "schválností" vyznívají repetitivní postupy líbivých harmonií poněkud lacině. Navíc určitý vnitřní svár hudebního materiálu mezi minimalismem a "popovým pseudoromantismem" vyvolává pocit rozvleklosti.

Sopránové sólo nejen komposičně, ale tohoto večera hlavně interpretačně skladbu zachraňovalo. Americká pěvkyně Lauren Flanigan fascinovala znělostí svého hlasu, který se zřetelně klenul i nad hutným orchestrálním zvukem bez jakéhokoli pocitu námahy. Díky projekci textu mohlo publikum plně docenit naprostou přesvědčivost jejího hluboce prožitého a dramatického podání.

Výborné interpretační výkony tedy nakonec zaslouženě vzbudily vřelou odezvu v publiku.

Michal Novenko