english2023    24. 10. 26. 10. 3. 11.

HFHK 2010

Hudební fórum Hradec Králové se letos v listopadu konalo pošesté. Pošesté už - nebo teprve?

Šest ročníků festivalu dramaturgicky zaměřeného na současnou vážnou orchestrální hudbu je skórum poměrně dobré. Nová hudba si hledá adresáta hůře nežli hudba v koncertním provozu a knihovnách diskofilů už časem a opakovaným poslechem, často i mnoha generací posluchačů, prověřená (řeč je stále o hudbě vážné - neboli artificiální). Příčin je více, nejnápadnější z nich je ekonomická: pořadatel samozřejmě stojí o plný sál a koncertem soudobé hudby jde do mnohočetného rizika. Proto u nás soudobá hudba zní nejčastěji na komorních koncertech a v nastudování tuzemských interpretů. V případě orchestrálního koncertu je riziko hodně vysoké, ale - jak stvrzuje cesta nastoupená Filharmonií Hradec Králové - dá se ustát. A zapojením tuzemských interpretačních sil se dá dokonce redukovat. Všeobecně tradované mínění, že interpreti novou hudbu hrát a zpívat nechtějí a neumí, vůbec neplatí paušálně. Na Hudebním fóru Hradec Králové se to - v rozhovorech, které s umělci připravuji do přestávek přímých přenosů koncertů na veřejnoprávní rozhlasové stanici Vltava, i na samotných koncertech - ukazuje rok co rok. Královéhradecká filharmonie je dnes už s přehledem zkušeným orchestrem, nové hudby se nebojí, není jí zatěžko přijmout ji jako výzvu a být příkladem jiným regionálním orchestrům. Na generální zkoušce na první koncert festivalu - s díly George Gershwina, Paula Schoenfielda a Stevena Stuckyho - bylo na hráčích žesťové sekce vidět, jak jim záleží na tom, aby šli dirigentovi Janu Kučerovi „""na ruku", jinými slovy - aby svůj výkon odvedli par excellence. A to bez ohledu na to, že si studovanou hudbu - možná s výjimkou Gershwinovy Rapsodie v modrém - zahrají pravděpodobně jen jedenkrát. Stimulující bylo nepochybně i partnerství s klavíristou Karlem Košárkem - v Gershwinovi a Schoenfieldovi.

Příčina horší průchodnosti soudobé hudby směrem k publiku je i v samotných posluchačích. Ti - na rozdíl od interpretů - nemají na své přítomnosti na koncertě žádný profesní zájem a na rozdíl od pořadatelů nesledují svou návštěvou koncertu kolonku "zisk", nýbrž "ztráta". Co ji vyváží? Stejně jako za časů, kdy se formovala tradice filharmonických společností, zájem na identitě, která zvýší návštěvníkův sociální kredit a s tím i dobrý pocit, a tedy sebeúctu a sebedůvěru (jsem pěkně oblečen/a, v dobré společnosti a mám dobrý vkus = dávám si na sobě záležet). V tomto směru má HFHK status rok od roku vyšší a na návštěvnosti koncertů je to vidět.

Zahajovací koncert (2. 11.) měl parametry prestižní události, podobně i koncert závěrečný (10. 11.), na němž dramaturgie vsadila na kartu atraktivního interpreta - houslistku Gabrielu Demeterovou. Chytrým tahem je soudobohudební koncepce jednoho z koncertů v rámci filharmonické abonentní řady (A), jejíž publikum si tak přijde poslechnout hudbu, na kterou by jinak třeba nemuselo mít odvahu. Letos byl tento koncert - 4. 11. - poznamenán tragickou událostí nečekaného odchodu Georga Haaga, violisty Vlachova kvarteta, které mělo na koncertě vystoupit se skladbami Charlese Wuorinena a Aarona Jaye Kernise. Český komorní orchestr pod vedením Andrease Sebastiana Weisera nabídl nicméně důstojný večer z trosek programu - ze skladeb Bretta Deana Carlo a Aarona Jaye Kernise Musica celestis pro smyčce, jimž předřadil aktuálně zařazené Adagio Samuela Barbera. Osobně s odstupem si právě z tohoto koncertu odnáším nejsilnější zážitek, a to z Deanovy kompozice: skladby sugestivní, s nápaditě využitou elektronickou složkou a smysluplně propojující starou hudbu s hudbou současnou.

Doteky staré a nové hudby bylo ostatně téma celého festivalu a na každém z koncertů bylo zohledněno - výběrem hudby, v níž je taková konfrontace autorským záměrem, na dvou koncertech dokonce včetně inspiračního zdroje. Orchestr Berg se svým šéfdirigentem Peterem Vrábelem uvedl 8. 11. vedle Pärtovy Koláže na B-A-C-H a Schnittkeho Concerta grossa č. 3 také Bachovu Fugu a 6 z Hudební obětiny (BWV 1079/5) v instrumentaci Antona Weberna a Marko Ivanovič s Komorní filharmonií Pardubice nastudoval pro závěrečný koncert festivalu ke skladbě Trysting Fields (z hudby k filmu Drowning by Numbers), v níž Michael Nyman zpracovává mozartovský motiv, Mozartovu Koncertantní symfonii pro housle, violu a orchestr Es dur (K. 364).

Dramaturgickým vrcholem HFHK byla Samplersuita z kompozice Heinera Goebbelse Surrogate Cities. Orchestru Berg se loni podařilo nevylámat si zuby na Goebbelsově Schwarz auf weiss a dá se říci, že ví, jak do mnohovrstevnaté hudby tohoto skladatele proniknout, aniž by se mu cestou poztrácely detaily, které Goebbelsovi vždycky ještě za začlenění do struktury stojí, a jak ji tlumočit. Cembalistka Monika Knoblochová měla v této skladbě u sampleru svou premiéru - její přístup nepostrádal výrazový vklad a odvedla umělecký výkon zcela jedinečný. Člověčenským vrcholem festivalu byl zmíněný koncert Českého komorního orchestru. Artistní "poslýchané" (podle vzoru podívaná) učinili zadost Karel Košárek na zahajovacím večeru a houslisté David Pokorný a Eduard Bayer (ve Schnittkeho Concertu grossu č. 3), ve srovnání s nimiž zůstali poněkud ve stínu Gabriela Demeterová (housle) a Karel Untermüller (viola). Na závěrečném koncertě hráli ve všech třech skladbách - Nymanově, Mozartově a v Dialozích se Stabat Mater Lery Auerbachové. Možná by méně bylo bývalo více, ze čtyř festivalových koncertů působil tento koncepčně nejméně přesvědčivě.

U Hudebního fóra Hradec Králové si cením nejen toho, co nabízí, ale také toho, co nenabízí. Zní na něm hudba zahraničních autorů, koncertním provozem už prověřená - tím si festival zajišťuje objektivitu, a tedy i větší důvěryhodnost. Zatímco ostravské Dny nové hudby jdou mimo evropskou institucionální tradici a Pražské premiéry jsou dramaturgicky i umělecky nevyrovnané, daří se hradeckému festivalu držet si vysokou úroveň a při daném zaměření a zacílení na laické publikum být (zatím) jediným festivalem svého druhu v Čechách.

Wanda Dobrovská