english2012    30. 10. 4. 11. 6. 11. 13. 11.

Ohlasy

Rozhlasové reportáže z HFHK 2011

Slovo prezidenta festivalu PhDr. Lukáše Hurníka

Dramaturgie letošního 7. Ročníku je ohromně zajímavá. Dnešní kompozice měly podobné téma, podobnou práci s hudebním jazykem, přesto byly kontrastní a i pro méně zkušené publikum, kterého tu dnes bylo hodně, vyzněla hudba atraktivně. To, co tady slyšíme, jsou věci opravdu moderní, přesto nejsou agresívní a šokující. Mně by vůbec nevadilo, kdyby se během koncertu ještě více prosazoval světelný design, aby se stal mnohem více partnerem hudby a byl více kontrapunktní. Je důležité, aby se zachovala původní filosofie festivalu, aby to byl festival prověřené, úspěšné, zahraniční současné hudby. Mám ohlasy ze zahraničí, že Hudební fórum Hradec Králové se stalo již evropským fenoménem. Festival se začíná srovnávat s Warszawska jesień a dalšími festivaly, které existují padesát let. Hudební fórum je oslavou dramaturgické svobody, oslavou svobody umělecké Ale především uspokojuje právo českého posluchače poslouchat hudbu, která zní v celém světě. Bez Hudebního fóra by zde toto právo nebylo.

8. 11. 2011, Lukáš Hurník, prezident HFHK

HUDEBNÍ FÓRUM Hradec Králové 2011

8. 11. 2011 XENAKIS - NOMOS ALPHA; RIHM - STYX A LETHE; PINTSCHER - REFLECTIONS ON NARCISSUS PRO VILOLONCELLO A ORCHESTR

Jsem moc rád, že jsem se mohl tohoto krásného večera zúčastnit. Je úžasné, že se v našich zeměpisných šířkách můžeme s takovou hudbou potkat a že se vůbec hraje, protože vzhledem k současnému hudebnímu světovému trendu mi připadá, že jsme v té naší české kotlině poněkud sevření a uzavřeni. Díky festivalu Hudební fórum Hradec Králové, se nám opona každý rok trochu poodhrne. Je důležité posluchače nasměrovat, neboť nejenom Čajkovský, ale i tato hudba je velmi zajímavý zážitek.

8. 11. 2011, Petr Vronský, dirigent

Reportáž z HFHK, 8. 11. 2011. XENAKIS – NOMOS ALPHA; RIHM – STYX A LETHE; PINTSCHER – REFLECTIONS ON NARCISSUS

Zvuková reportáž (wav, 1,8 MB).

HFHK 2010

Wanda Dobrovská

Hudební fórum Hradec Králové se letos v listopadu konalo pošesté. Pošesté už - nebo teprve?

Šest ročníků festivalu dramaturgicky zaměřeného na současnou vážnou orchestrální hudbu je skórum poměrně dobré. Nová hudba si hledá adresáta hůře nežli hudba v koncertním provozu a knihovnách diskofilů už časem a opakovaným poslechem, často i mnoha generací posluchačů, prověřená (řeč je stále o hudbě vážné - neboli artificiální). Příčin je více, nejnápadnější z nich je ekonomická: pořadatel samozřejmě stojí o plný sál a koncertem soudobé hudby jde do mnohočetného rizika. Proto u nás soudobá hudba zní nejčastěji na komorních koncertech a v nastudování tuzemských interpretů. V případě orchestrálního koncertu je riziko hodně vysoké, ale - jak stvrzuje cesta nastoupená Filharmonií Hradec Králové - dá se ustát. A zapojením tuzemských interpretačních sil se dá dokonce redukovat. Všeobecně tradované mínění, že interpreti novou hudbu hrát a zpívat nechtějí a neumí, vůbec neplatí paušálně. Na Hudebním fóru Hradec Králové se to - v rozhovorech, které s umělci připravuji do přestávek přímých přenosů koncertů na veřejnoprávní rozhlasové stanici Vltava, i na samotných koncertech - ukazuje rok co rok. Královéhradecká filharmonie je dnes už s přehledem zkušeným orchestrem, nové hudby se nebojí, není jí zatěžko přijmout ji jako výzvu a být příkladem jiným regionálním orchestrům. Na generální zkoušce na první koncert festivalu - s díly George Gershwina, Paula Schoenfielda a Stevena Stuckyho - bylo na hráčích žesťové sekce vidět, jak jim záleží na tom, aby šli dirigentovi Janu Kučerovi "na ruku", jinými slovy - aby svůj výkon odvedli par excellence. A to bez ohledu na to, že si studovanou hudbu - možná s výjimkou Gershwinovy Rapsodie v modrém - zahrají pravděpodobně jen jedenkrát. Stimulující bylo nepochybně i partnerství s klavíristou Karlem Košárkem - v Gershwinovi a Schoenfieldovi.

Příčina horší průchodnosti soudobé hudby směrem k publiku je i v samotných posluchačích. Ti - na rozdíl od interpretů - nemají na své přítomnosti na koncertě žádný profesní zájem a na rozdíl od pořadatelů nesledují svou návštěvou koncertu kolonku "zisk", nýbrž "ztráta". Co ji vyváží? Stejně jako za časů, kdy se formovala tradice filharmonických společností, zájem na identitě, která zvýší návštěvníkův sociální kredit a s tím i dobrý pocit, a tedy sebeúctu a sebedůvěru (jsem pěkně oblečen/a, v dobré společnosti a mám dobrý vkus = dávám si na sobě záležet). V tomto směru má HFHK status rok od roku vyšší a na návštěvnosti koncertů je to vidět.

Zahajovací koncert (2. 11.) měl parametry prestižní události, podobně i koncert závěrečný (10. 11.), na němž dramaturgie vsadila na kartu atraktivního interpreta - houslistku Gabrielu Demeterovou. Chytrým tahem je soudobohudební koncepce jednoho z koncertů v rámci filharmonické abonentní řady (A), jejíž publikum si tak přijde poslechnout hudbu, na kterou by jinak třeba nemuselo mít odvahu. Letos byl tento koncert - 4. 11. - poznamenán tragickou událostí nečekaného odchodu Georga Haaga, violisty Vlachova kvarteta, které mělo na koncertě vystoupit se skladbami Charlese Wuorinena a Aarona Jaye Kernise. Český komorní orchestr pod vedením Andrease Sebastiana Weisera nabídl nicméně důstojný večer z trosek programu - ze skladeb Bretta Deana Carlo a Aarona Jaye Kernise Musica celestis pro smyčce, jimž předřadil aktuálně zařazené Adagio Samuela Barbera. Osobně s odstupem si právě z tohoto koncertu odnáším nejsilnější zážitek, a to z Deanovy kompozice: skladby sugestivní, s nápaditě využitou elektronickou složkou a smysluplně propojující starou hudbu s hudbou současnou.

Doteky staré a nové hudby bylo ostatně téma celého festivalu a na každém z koncertů bylo zohledněno - výběrem hudby, v níž je taková konfrontace autorským záměrem, na dvou koncertech dokonce včetně inspiračního zdroje. Orchestr Berg se svým šéfdirigentem Peterem Vrábelem uvedl 8. 11. vedle Pärtovy Koláže na B-A-C-H a Schnittkeho Concerta grossa č. 3 také Bachovu Fugu a 6 z Hudební obětiny (BWV 1079/5) v instrumentaci Antona Weberna a Marko Ivanovič s Komorní filharmonií Pardubice nastudoval pro závěrečný koncert festivalu ke skladbě Trysting Fields (z hudby k filmu Drowning by Numbers), v níž Michael Nyman zpracovává mozartovský motiv, Mozartovu Koncertantní symfonii pro housle, violu a orchestr Es dur (K. 364).

Dramaturgickým vrcholem HFHK byla Samplersuita z kompozice Heinera Goebbelse Surrogate Cities. Orchestru Berg se loni podařilo nevylámat si zuby na Goebbelsově Schwarz auf weiss a dá se říci, že ví, jak do mnohovrstevnaté hudby tohoto skladatele proniknout, aniž by se mu cestou poztrácely detaily, které Goebbelsovi vždycky ještě za začlenění do struktury stojí, a jak ji tlumočit. Cembalistka Monika Knoblochová měla v této skladbě u sampleru svou premiéru - její přístup nepostrádal výrazový vklad a odvedla umělecký výkon zcela jedinečný. Člověčenským vrcholem festivalu byl zmíněný koncert Českého komorního orchestru. Artistní "poslýchané" (podle vzoru podívaná) učinili zadost Karel Košárek na zahajovacím večeru a houslisté David Pokorný a Eduard Bayer (ve Schnittkeho Concertu grossu č. 3), ve srovnání s nimiž zůstali poněkud ve stínu Gabriela Demeterová (housle) a Karel Untermüller (viola). Na závěrečném koncertě hráli ve všech třech skladbách - Nymanově, Mozartově a v Dialozích se Stabat Mater Lery Auerbachové. Možná by méně bylo bývalo více, ze čtyř festivalových koncertů působil tento koncepčně nejméně přesvědčivě.

U Hudebního fóra Hradec Králové si cením nejen toho, co nabízí, ale také toho, co nenabízí. Zní na něm hudba zahraničních autorů, koncertním provozem už prověřená - tím si festival zajišťuje objektivitu, a tedy i větší důvěryhodnost. Zatímco ostravské Dny nové hudby jdou mimo evropskou institucionální tradici a Pražské premiéry jsou dramaturgicky i umělecky nevyrovnané, daří se hradeckému festivalu držet si vysokou úroveň a při daném zaměření a zacílení na laické publikum být (zatím) jediným festivalem svého druhu v Čechách.

Festivalu Hudební fórum Hradec Králové se podařil husarský kousek - vytvořit v pěti koncertech reprezentativní panorama hudební tvorby 2. poloviny 20. století. V programu festivalu nenajdete nic jiného než absolutní mistrovská díla, která budou bez pochyby za sto let tak známá, jako jsou dnes pátá Beethovenova symfonie nebo Dvořákova Novosvětská. Zvláště můžeme jmenovat Messiaenův Quator pour la fin du temps (Kvartet pro konec času), jehož kořeny jsou zapuštěny ve druhé světové válce, ale také skladby Henzeho a Schnittkeho, které obklopeny Mozartem a Bachem jsou důkazem kontinuity hudební tvorby v celé dlouhé hudební tradici...

Pierre-Yves Tribolet
Head of Euroradio Classics, european Broadcasting Union

Hudební Fórum Hradec Králové - festival, který představuje ...

I když používání slov, jako je "výjimečný" či "jedinečný", zavání trochu nadsázkou, neplatí to v případě festivalu Hudební fórum Hradec Králové. Festival, již pět let připravovaný Filharmonií Hradec Králové a Českým rozhlasem 3 - stanice Vltava, si v rámci české koncertní scény tyto přídomky právem zaslouží. Je totiž jakousi "Hvězdnou bránou" do světa soudobé hudby. Daří se mu již pět let představovat českému publiku to nejnovější, co světová hudba nabízí. Mnohé skladby, které jsou pro festival pečlivě vybírány (dramaturg Marek Hrubecký),  zaznívají v Hradci Králové v české premiéře, i když na světových pódiích svoje pevné místo již mají. Četní posluchači najednou prostřednictvím tohoto festivalu pro sebe objevili nová jména  jako je Berio, Hense, Gubajdulina, Kančeli, Reich, Tan Dun, Auerbach, Jusupov, Silvestrov a další.

Koncepce festivalu spočívá na třech pilířích – prvním je dramaturgie, která je důkladně promyšlená a nápaditá hledáním souvislostí mezi epochami minulými a dneškem, mezi komorní hudbou a velkými symfonickými plochami, mezi obsahy děl a filozofujícími tématy. Druhým pilířem je skutečnost, že koncerty vysílá v přímém přenosu ČR 3, většinu z nich pak přebírá i Evropská vysílací unie EBU. Tak se prostřednictvím rozhlasových vln mají posluchači možnost seznámit se skladbami u nás dříve nehranými. Třetím momentem, který je pro festivalové koncerty typický, je světelný design, který současnou symfonickou hudbu spojuje i s vizuálním prožitkem.  Všechny tyto atributy naplnily i koncerty pátého ročníku, který se v Hradci Králové uskutečnil od 3. do 13. listopadu.

Bezesporu hvězdou číslo jedna byla osobnost Krzystofa Pendereckého. Skladatel sám na zahajovacím koncertě dirigoval své dvě symfonie – pátou a osmou (nazvanou "Písně pomíjivosti"). Zde se ve  dobrém světle představil i domácí orchestr Filharmonie Hradec Králové, soustředěnou hrou pomohl dirigentovi vygradovat zvlášť pátou symfonii k velmi působivému vyznění. V osmé zaujal vedle sólistů i Pražský filharmonický sbor, který si zahrál i na okaríny. Ty autor předepsal v jedné z částí ve snaze přiblížit se co nejvíce zvuku větru v korunách stromů.  A právě stromům, které jsou často spojované s osudy lidí, jsou básně použité v této skladbě věnovány. Snad se v tom odráží dlouholetá láska autorova k jejich pěstování, vždyť sám založil a osobně i udržuje poměrně významné arboretum.  Raritou koncertu bylo podle Pendereckého i to, že poprvé v jednom večeru sám dvě své symfonie dirigoval.

Druhý koncert patřil Symfonickému orchestru Českého rozhlasu, který uváděl skladby Bernda Aloise Zimmermanna. Svou "hudební koláží" , tedy používáním a přepracováním či pospojováním nejrůznějších starších hudebních motivů od známých autorů, velmi zapůsobila Hudba pro krále UBU, ve které je předepsána i role satirického komentátora současného dění. Té se skvěle zhostil Vojtěch Babka, redaktor Vltavy – a tak dovršil i roli němého speakera v předchozí skladbě Bílý balet. Výborný byl  i výkon  violoncellisty Filipa Jana Ťupy, mladého hudebníka žijícího v Německu.  Ten svou hrou plnou barev ukázal, že Zimmermannova hudba při skvělé interpretaci otevírá nevídané prostory hudebního světa. K tomu svým dílem přispěly cimbál či dvě skleněné harfy. Ty ještě zvýraznily vesmírné transcendentální rozměry filosofického světa tónů. Škoda jen, že SOČR nepřivezl avizovanou skladbu "Stille und Umkehr", která by celý večer patřičně zarámovala.

Co koncert, to příjemné překvapení. K těm patřila bezesporu Zenderova komponovaná interpretace Schubertovy Zimní cesty v rámci třetího koncertu festivalu. Pořadatelům se totiž podařilo najít interpreta, který je v této písňové tvorbě jako doma. Český posluchač možná váhá, neboť mu německá poezie není až tak blízká a před návštěvou koncertu začíná pociťovat obavy z přicházející nudy. Hans Jorg Mammel společně s dirigentem Weiserem i Komorní filharmonií Pardubice dokázali, že obavy tohoto typu byly plané.  Stylově čistá písňová interpretace doprovázená soudobým zvukem komorního orchestru (nechyběly ani takové nástroje, jako jsou "stroje na vítr" – dokonce v autorem předepsaném počtu tří) udržela posluchačovu plnou pozornost od začátku do konce, tedy bez přestávky téměř jeden a půl hodiny!  Třiasedmdesátiletý  Hans Zender tedy mohl být  spokojen – při dokomponování orchestrálního doprovodu vycházel ze snahy předvést posluchači skladbu s takovou aktuálností, s jakou ji přijímali Schubertovi současníci před více jak sto padesáti lety.

Jestliže předchozí koncert nabídl v Mammelovi sólistu, který sám s autorem skladbu interpretoval, pak čtvrtý koncert v pořadí šel ještě dál. Lauren Flaniganové - sopranistce a operní divě z MET -  Philip Glass skladbu přímo věnoval. Byla to jeho šestá symfonie s názvem Óda na plutonium (hrála Janáčkova filharmonie Ostrava) na text Allena Ginsberga. Interpretace Flanigenové patřila k ozdobám festivalu, skladba si vysloužila "standing ovation". Jistě k tomu pomohla i srozumitelnost textu, který byl formou titulků v průběhu koncertu nad hlavami interpretů promítán.

Závěr festivalu ozdobila Gabriela Beňačková. Ta v Lutoslawského písňovém cyklu "Květomluva a Zpěvobajky" prokázala svou dokonalou hlasovou technikou i vnitřně citlivým, nepřehraným způsobem pojetí jednotlivých písní, že i v současnosti patří mezi špičkové interprety, kteří jen stěží u nás hledají konkurenci.  Opět v tom nejlepším světle zazářila Filharmonie Hradec Králové společně s dirigentem Pavlem Šnajdrem, a to i v Lutoslawského poslední, čtvrté symfonii.

A co na závěr? Jen stěží najdeme někde tak koncentrovanou nabídku toho nejlepšího ze soudobého skladatelského i interpretačního umění, jako právě na Hudebním fóru Hradec Králové.

"Atomový koncert" HFHK 11.11.

Jaderná energie, její síla a její hrozba - to je skutečně moderní námět, který spojoval všechny skladby čtvrtého večera Hudebního fóra Hradec Králové 2009.

Japonský skladatel Toru Takemitsu přistupoval k tomuto tématu především z posice tragické zkušenosti národa, který dosud (naštěstí) jako jediný prodělal hrůznou zkušenost zásahu jadernými zbraněmi. Každou půli koncertu uvedla jedna jeho skladba pro smyčcový orchestr: nejprve "Smrt a vzkříšení", úprava hudby z filmu Black Rain (Černý déšť), po přestávce Smuteční hudba z téhož filmu. Ačkoli v obou případech jde o tragické lamento, nepůsobily tyto skladby jednotvárně: melodika Smuteční hudby je drsnější, intervaly se jakoby "lámou", souzvuková složka je vzdor pocitu prodlev disonantnější než v případě "Smrti a vzkříšení". Ta naopak zejména v závěru silně připomněla slavné Barberovo Adagio.

Krásný, tvárný a znamenitě sehraný zvuk smyčců byl základní devisou výkonu Janáčkovy filharmonie Ostrava, kterou řídil zapálený propagátor moderní hudby Peter Vrábel. Ten znamenitě uplatnil veškerý svůj um ve složité partituře Doctor Atomic Symphony Johna Adamse, která zaujala pestrou dramatičností výrazu i jímavým koncem, nicméně její celková stavba je poněkud roztěkaná a ne zcela kompaktní.

Symfonie č.6 "Plutonia Ode" Phila Glasse jako skladba rovněž vzbuzuje rozpaky: tytam jsou někdejší zajímavé experimenty jednoho z průkopníků minimal music. Jeho 6.symfonie by mohla nést podtitul "pseudoromantická". Je dobře instrumentovaná a sopránové sólo na text Ginsbergovy Ódy na plutonium jí dává obsahový význam, nicméně až na několik nápaditých "schválností" vyznívají repetitivní postupy líbivých harmonií poněkud lacině. Navíc určitý vnitřní svár hudebního materiálu mezi minimalismem a "popovým pseudoromantismem" vyvolává pocit rozvleklosti.

Sopránové sólo nejen komposičně, ale tohoto večera hlavně interpretačně skladbu zachraňovalo. Americká pěvkyně Lauren Flanigan fascinovala znělostí svého hlasu, který se zřetelně klenul i nad hutným orchestrálním zvukem bez jakéhokoli pocitu námahy. Díky projekci textu mohlo publikum plně docenit naprostou přesvědčivost jejího hluboce prožitého a dramatického podání.

Výborné interpretační výkony tedy nakonec zaslouženě vzbudily vřelou odezvu v publiku.

Michal Novenko

Koncert HFHK, 5.11. 2009 - Bernd Alois Zimmermann

Druhý koncert Hudebního fóra Hradec Králové byl celý věnován dílu významného německého skladatele Bernda Aloise Zimmermanna.

Večera se tentokrát ujali hostující umělci. V první skladbě Présence (Přítomnost) s podtitulem "bílý balet v pěti scénách" pro housle, violoncello a klavír účinkovalo znamenitě sehrané Trio Praesenz (S.Atiko Ahrend, J.F.Ťupa, R.Stub), doplněné "němým speakerem", předkládajícím publiku tabule s abstraktními texty imaginárního scénického kusu.

Skladba, používající převážně sónické prvky, má vnitřní spojitost a její kontrastně vystavěné věty dokáží udržet posluchačskou pozornost. Autorova práce se zvukovými pásmy je dráždivě apartní a s velkým nasazením hrající trio skladbu skutečně přesvědčivě prožívalo.

Poté nastoupil Symfonický orchestr Českého rozhlasu, který řídil oddaný interpret soudobé hudby Bernard Kontarsky. Zimmermannův "černý balet" Hudba k hostině krále Ubu je rafinovanou koláží citátů od renesance až po Stravinského. Princip střihové komposice kupí tyto citáty ve sledech i souběžných vrstvách, mnohdy složitě polyrytmicky prolnutých. Skladba neustále něčím překvapuje, jednotlivé části se postupně zestručňují (až poslední díl se rozroste v ironicky protahovanou kodu se zdůrazněním bicích). Hudební věty jsou prokládány vstupy řečníka (výborný Vojtěch Babka), který má za úkol dle aktuální společenské situace vybrat texty satiricky glosující současné dění (dlužno říci, že Babkův výběr byl znamenitý …).

Ačkoli stěžejním záměrem skladatele byl v souladu s námětem ironický škleb a hořká hudební karikatura, paradoxně si hudební materiál do jisté míry žije svým vlastním životem: z hudby mimo jiné vane humor velmi inteligentní a různé citáty přinášejí úryvky tradiční melodiky i příjemné harmonie, takže výsledný dojem je možná o poznání libější, než možná autor předpokládal. Kontarsky projevil znamenitý smysl pro zpřehlednění celé hudební struktury a orchestr hrál se zjevnou chutí.

Violoncellista Jan Filip Ťupa, který již na počátku koncertu vystoupil jako člen klavírního tria, se po přestávce ujal sólového partu Zimmermannova Koncertu pro violoncello a orchestr "ve formě pas de trois" (opět tedy autorova představa "imaginárního baletu").

Skladba je v prvé řadě bohatým a proměnlivým světem zvuků, rytmů a vzdor resignaci na jakékoli tradiční melodicko-harmonické postupy navozuje zvukovými barvami pocit multižánrovosti. Důležitou roli v ní vedle sólového partu hraje skleněná harfa (neobvyklý nástroj vzniklý již v 18.století). K výkonu znamenitého violoncellisty se opět připojil vyvážený a profesionální výkon orchestru pod jistým vedením Bernharda Kontarského.

Michal Novenko

Rozhovor s Lauren Flanigan, operní pěvkyní Metropolitní opery v New Yorku 

Každý chce být slavný, a to je pro hudbu špatné

Zpívala jste již někdy v České republice nebo je Vaše účast na mezinárodním festivalu Hudební fórum Hradec Králové, což je produkční šperk Filharmonie Hradec Králové, Vaším prvním českým angažmá?

Nikdy jsem v České republice nebyla. Před mnoha lety jsem byla pozvána, abych zpívala Donnu Annu v Donu Giovannim, ale termín zdejšího představení kolidoval s mým debutem v Metropolitní opeře, takže z toho sešlo. S těžkým srdcem jsem tehdy tuto nabídku odmítla a mrzí mě to dodnes.

Festival Hudební fórum je zaměřen na soudobou vážnou hudbu. Jaký je Váš vztah k tomuto žánru?

Lauren Flanigan

Na to není snadná odpověď. Větší část své hudební kariéry jsem zpívala v Mozartových, Donizettiho a Verdiho operách. Všechny mé důležité debuty jsou spojeny s touto hudbou. Nevěděla jsem, zda mám talent nebo dokonce chuť na soudobou hudbu. Začátkem roku 1996 jsem byla požádána o účast na několika festivalech komorní hudby 20. století ve Spojených státech. Zpívala jsem skladby Brighta Shenga, Williama Bolcoma, Huga Weisgalla, Deborah Drattell, Johna Mustoa, They Musgrave a Judith Weir. Michael Tilson Thomas mne oslovil, jestli bych nezazpívala Time Cycle od Lukase Fosse na jeho americkém turné Mavericks se San Francisco Symphony. Souhlasila jsem a po několika dnech mi volal znovu, zda bych na tom samém turné nezazpívala  i Mouse´s Tail od Davida Del Tredici. Obdivuji jeho Alenku v říši divů a věděla jsem, že požadavky na hlasový rozsah a techniku jsou ďábelsky náročné. Tehdy jsem též přikývla a hned na druhý den se mne zeptal, zda bych měla odvahu i na původní skladbu Philomel od Miltona Babbitta, komponovanou pro sólový hlas a zvukovou stopu. Interpret je v tomto díle na jevišti úplně sám - bez houslí, bez dirigenta, bez kostýmu, bez scény. Upřímně řečeno, nebyla jsem si vůbec jistá, jak tuto hudbu uchopit. Ale výzvu jsem přijala a myslím, že to byla právě tato skladba, která nastartovala můj osudový milostný románek se soudobou vážnou hudbou.  

Myslíte si, že je nezbytné přistoupit k vyjádření soudobé hudby vnitřně jinak než k hudbě minulých století?

Provedení moderní nebo soudobé hudby čerpá ve velké míře z technických a hudebních předností minulých století, zvláště to platí pro pěvce. Například nemůžete správně ukončit legato, jestliže ho neumíte zazpívat. Podobně i mně má láska ke koloratuře pomáhá ve skladbách, kde vokální linie vyžadují hlas v extrémních výškách i hloubkách. Zvládnutí technických požadavků Verdiho Nabucca a Macbetha, které spojují rozsáhlý rejstřík vokálních a dramatických výrazových prostředků do velkého efektu, tak to je jistota, na kterou se u sebe stále spoléhám.

Lauren Flanigan

Čeští skladatelé se významně zapsali do dějin světové hudby. Slavné české pěvkyně např. Ema Destinnová, Jarmila Novotná, Soňa Červená nebo Gabriela Beňačková, českou tvorbu významně propagovaly a tím přispěly k širšímu povědomí o české hudbě. Měla jste ve své pěvecké kariéře možnost uvést něco ze zlatého fondu české hudby?

Jednou z mých nejoblíbenějších rolí českého repertoáru je role Cizí kněžny v Dvořákově Rusalce. Zpívala jsem v prvním provedení této opery v newyorské Metropolitní opeře, společně s Gabrielou Beňačkovou. V této opeře jsem zpívala často. V začátcích své kariéry jsem účinkovala v Janáčkově Zápisníku zmizelého, což je krásná hudba i příběh. A bytostně doufám, že poslední část mé kariéry bude zahrnovat i Kostelničku v Janáčkově Její pastorkyni a Smetanovy Dvě vdovy.

Philip Glass napsal Symfonii č.6 konkrétně pro Vás, jak se říká "na tělo". Jaký máte pocit při její interpretaci?

Byla jsem velice překvapena už tím, že pan Glass vůbec věděl, kdo jsem, a že o mně uvažuje do představení v Carnegie Hall. Poté, co jsme spolu mluvili a on mi ukázal text  skladby, málem jsem se skácela štěstím. Vyrůstala jsem v San Franciscu v Kalifornii během šedesátých let. Bylo to období obrovského uvědomění si společenských změn ve Spojených státech a zejména v našem městě. Allen Ginsberg, autor textu, byl vůdcem a učitelem tehdejší americké mládeže. Začal psát Ódu na plutonium v San Francisku.  Předstírala jsem tehdy nemoc a nešla jsem do školy jen proto, abych se vyplížila z domu ven a mohla si ho poslechnout. Když mi tedy posléze Philip Glass svoji věc nabídl, nemohla jsem uvěřit, že se touto symfonií vrátím zpět k tomu, v co jsem uvěřila v umění, hudbě, literatuře a americké společnosti.

Lauren Flanigan

Byla pro Vás napsána ještě jiná skladba či dílo?

Ano, několik. Opery Central Park (Deborah Drattell, Robert Beaser a Michael Torke), Lilith ( Deborah Drattell), A Wedding (William Bolcom), Frau Margot (Thomas Pastaieri) a Séance on a Wet Afternoon (Stephen Schwartz); orchestrální skladby From an Unknown Region (Glen Cortese), A Dreamful Heart (Theodore Shapiro), Song of Songs, Letters Home (Deborah Drattell); a mnoho písní od Thomase Pasatieriho, Deborah Drattell, Davida Del Tredici, Neda Rorema, Roberta Converyho, Rickyho Iana Gordona a dalších autorů.  

Dokážete posoudit rozdíl mezi kvalitou amerických pěvců a pěvců z Evropy?

V současné době nemám mnoho kontaktů s evropskými pěvci, hlavně s těmi mladšími, takže k tomu se nemohu fundovaně vyjádřit. Věnovala jsem se své kariéře především doma, ve Spojených státech. Dnes lituji, že jsem nezpívala a nepůsobila více v mezinárodních projektech.  

Máte v Evropě alespoň nějaký svůj pěvecký či hudební vzor?

Velmi si vážím Gabriely Beňačkové. Hrozně moc obdivuji její muzikálnost a divadelní schopnosti. Spojuje nádherný zpěv s autentickým a jednoduchým hereckým projevem. Ona je někdo, koho neobyčejně uznávám. Možnost být v jedné inscenaci s ní bylo pro mne vždy obrovským darem a školou. Těší mě, že se s ní opět uvidím, tentokrát v její zemi, kde žije, při festivalu Hudební fórum v Hradci Králové. A zmínil  jste již i Jarmilu Novotnou. Ta je pro mne gigantem! Její hlasová technika je nepřekonatelná. Kolik umělkyň může zpívat jak Cherubína tak Violettu… 

A co americké obecenstvo? Je jiné, náročnější? 

Podle mých zkušeností přichází Evropané na koncerty či opery poučenější. Jsou vychováni svými hudebními a divadelními dějinami. Italové budou debatovat o stylovém pojetí Verdiho oproti Donizettimu a Bellinimu. Angličané budou debatovat o odborném vzdělání, např. proč jsou hudební ornamenty jiné u Händela než u Rossiniho. Němcům je zase vlastní dramatická integrita. A americké obecenstvo, to chce být dojímáno, překvapováno. Nakonec právě toto může být pro umělce to nejtěžší.

Většinou se pěvcům a pěvkyním kladou otázky, zda mají nějakou vysněnou roli. Zeptám se však jinak. Existuje role, kterou byste nechtěla zpívat, které byste se za každou cenu vyhnula?

To jste uhodil hřebíček na hlavičku. Bylo mi 30, když jsem se zapřísáhla, že nikdy nebudu zpívat Glasse, Beria nebo Del Trediciho nebo cokoliv napsaného po Brittenovi. Díky Bohu, že jak stárneme, tak někteří i moudříme! Nicméně, nikdy bych nechtěla zpívat Královnu noci.

Pěvecké školy dnes chrlí mnoho absolventů. Vnímáte nějaký rozdíl v jejich kvalitě vzhledem k tzv. starým školám?

Nedávno jsem začala učit bel canto a jsem ta, která pěvecké výkony svých žáků oceňuje. Vzhlížím ke staré škole pěvectví jako k základnímu  zdroji své inspirace a informovanosti. Nemohu však mluvit o vzdělávání mimo Spojené státy. Prostředí v USA je velice konkurenční a soustředěné zejména na operu. Když jsem sama studovala v Bostonu na univerzitě na konci sedmdesátých let, kladl se důraz na připravenost a odbornou vzdělanost. Chytří a pohotoví studenti byli oceňováni stejnou měrou jako ti více hlasově nadaní. Neočekávalo se ale, že každý bude vítězit v soutěžích nebo zpívat hlavní role v opeře. Cítím, že toto už není pravda. Každý chce být slavný, aniž by tvrdě pracoval, a to je pro hudbu špatné. 

Milníkem Vaší profesionální kariéry byla jaká událost?

Řekla bych, že prvním milníkem  bylo účinkování na jevišti Metropolitní opery ve Verdiho  Lombarďanech s Lucianem Pavarottim a Samuelem Rameyem -  bez jediné zkoušky! Do té doby jsem byla úspěšná představitelka hlavních rolí, ale dosud jsem neměla příležitost účinkovat na jednom jevišti s umělci takové hlasové velikosti. Bylo vzrušující dokázat obstát a naklonit si publikum.

Čemu by se ráda věnovala pěvkyně Lauren Flanigan?  

Ráda bych navázala tam, kde skončila velká vokální umělkyně a inovátorka Cathy Berberian - posunout vokální umění ještě dále. Chtěla bych adaptovat pěvecké techniky velkého bel canta do modernějších hudebních forem. Nikdy jsem nepřestala studovat a ptát se. S radostí budu u vytváření nových výrazových možností lidského hlasu.

Vy sama inklinujete k jaké tvorbě? 

Nemohu říct, že jsem nakloněna nějakému specifickému druhu hudby. Nechávám se unášet něčím neočekávaným…

A co je hudbou Vašeho srdce, která rozechvívá duši L. Flanigan?

Dojímá mě Bellini i Berio, stejně tak jako cokoliv mezi nimi. Jedinečné spojení notového zápisu a textu mnou přímo prochází. Vzruší mě Erwartung a Casta Diva nebo Danny Boy. Dvořákova árie Měsíčku na nebi hlubokém, tak při ní se opravdu chvěji.  

autor: Pavel Sršeň
foto: soukromý archiv L. Flanigan

Hudební fórum Hradec Králové 

Hudba, kterou jsme na koncertech slyšeli, byla energeticky silná, "moudrá", s obrovským rezonančním potenciálem. Nebyla nezávazně artistní, žádný experiment, originalita za každou cenu, dokonce ani žádná elektronika – s výjimkou Schnitkkeho violoncellového koncertu, ve kterém je sólový part v závěru veden pozvolna zesilující amplifikací nad orchestr. Výrazově zahrnovala minimal (Martynov), postmodernu (Silvestrov) i alternativu (Tarasov), především ale byla jak kontemplativní, tak komunikativní.

Festival je velkým ziskem i pro domovskou Filharmonii Hradec Králové, která bude vbrzku u nás zřejmě prvním a jediným regionálním orchestrem, schopným poučeně nastudovat partituru soudobého díla obsahující prvky, jimž se nelze naučit z hudby předchozích epoch – letos byla pro orchestr takovou úspěšně zdolanou zkouškou Schnittkeho faustovská kantáta...

Hudební fórum Hradec Králové nabídlo letos hudbu, která má jako "vážná" nezastupitelný kredit – a to nejen jako hudba, nýbrž jako kulturní prostředí.

Wanda Dobrovská 8.1.2009, A tempo revue

Na hradeckém festivalu zpívala Bittová Mefista

Královéhradecká filharmonie uvedla v nastudování Petera Vrábela dvě Schnittkeho kompozice z poloviny 80. let, kantátu Seid nüchtern und wachet s faustovským námětem a Violoncellový koncert č. 1. V obou případech jde o hudbu vzrušující a sdělnou, která zazněla v české premiéře.

Mezi sólisty vynikla zpěvačka Iva Bittová, která v geniálně gradované bizarní scéně v rytmu tanga zazpívala a zahrála část partu Mefista. Protagonistou druhé poloviny večera byl litevský cellista David Geringas. Rozezpíval nástroj žalostnými tóny a zasáhl duši posluchačů.

Petr Veber, iHNed zpravodajství, 21.11. 2008

Třetí podzimní královéhradecký festival soudobé hudby nezklamal své věrné publikum, které si po dvou úspěšných ročnících už vytvořil. A pokud se na některý z jeho pěti koncertů na přelomu října a listopadu vypravili posluchači noví a zvědaví, ani oni nelitovali. Festival si pomalu, ale jistě buduje vynikající pověst zejména díky mimořádné dramaturgii, jejíž součástí je i volba mimořádných interpretů. Orchestrálními protagonisty byly letos opět Filharmonie Hradec Králové a Symfonický orchestr Českého rozhlasu (spolupořadatelem festivalu je Český rozhlas 3 - Vltava), pozvání k pohostinské účasti přijal Komorní orchestr Berg, Kvarteto Vítězslavy Kaprálové a sólisté Teodoro Anzellotti (akordeon), Juan José Mosalini (bandoneon), Petr Růžička (viola), Daniel Wiesner (klavír), Benjamin Jusupov (skladatel a dirigent) aj.

HFHK má vyhraněnou koncepci, která ho nicméně nikterak neomezuje - snahou představovat koncertním provozem prověřená, avšak u nás dosud z větší části z živého provedení nepoznaná díla současné světové hudby naplňuje ušlechtilé misijní poslání, nabízí někdy i neopakovatelný estetický zážitek a vzhledem k tomu, že dramaturgie je evidentně zaštítěna širokým rozhledem, výjimečnou rozlišovací schopností a nadosobním zájmem, má i spirituální přesah. Nejstarší ze sedmnácti skladeb, které na HFHK 2007 zazněly, byla Ivesova orchestrální kompozice Central Park in the Dark (1906), celkově ale byl výběr výrazně posunut směrem k aktuální současnosti: dvě kompozice, Symfonie č. 1 "Chiméra" od Lery Auerbachové a Viola- rock-tango-koncert od Benjamina Jusupova, byly v Hradci Králové uvedeny s datem světové premiéry dosud těsně za zády.

Jusupovova skladba byla součástí programu závěrečného koncertu a zároveň vrcholem festivalu. Benjamin Jusupov ji psal pro Maxima Vengerova a od jejího prvního provedení (2005) s ní oba umělci doslova objeli a stále objíždějí svět. Do koncepce díla je zakomponována pohybová exhibice sólisty - který ve skladbě hraje na klasickou violu, elektrickou violu a v poslední větě nástroj odkládá a tančí. Festival oslovil ve Francii žijícího Petra Růžičku, který do Hradce Králové přivezl vlastní, originální a - pokud se už nepodaří vystoupení zopakovat - také unikátní pojetí. K jeho realizaci přizval filmového režiséra Antoina le Bose, choreografku Johannu Levy a light-designérku Catherine Bouillotovou a ztvárnili kompozici jako příběh nesený hudbou - aniž by hudbu byť jen na chvíli nechali významově ustoupit. Součástí režie bylo černé oblečení všech členů orchestru (symbolizovali dav), ze kterého se už v průběhu organicky vydělili tři tanečníci. Petr Růžička hrál zpočátku připoután lanem k pódiu, posléze se odepjal, vskočil na dirigentský stupínek a vystrčil dirigenta (tady už hrál na elektrickou violu) a v poslední části spolu s Johannou Levy tančil - ale proti očekávání nikoliv tango, nýbrž moderní choreografii.

Každý koncert nabídl něco, pro co by bývala škoda jej nenavštívit (nebo si ho alespoň neposlechnout v přímém rozhlasovém přenosu). Na zahajovacím koncertě se představil legendární Teodoro Anzellotti - ve skladbách Manuela Hidalga a Salvatora Sciarrina, s nimiž Schumann-Fantasia Hanse Zendera tvořila kompaktní trojici děl charakteristických soudobým využitím staré hudby. Peter Vrábel s Komorním orchestrem Berg pro HFHK 2007 nastudoval skladby Philipa Glasse, Lepa Sumery, Alfreda Šnitkeho a Bély Bartóka. Jeden koncert byl "dámský"- na programu měl skladby tří skladatelek (Kaiji Saariaho, Julie Wolfeové a Lery Auerbachové), hrálo na něm dámské Kvarteto Vítězslavy Kaprálové a Filharmonii Hradec Králové řídila Miriam Němcová. Ve skvělém světle se uvedl i SOČR, jehož koncert byl tématicky jištěn americkými reáliemi - ve skladbách Charlese Ivese, Johna Adamse, Györgye Ligetiho a Esa-Pekka Salonena, nepochybně i díky dirigentu Janu Kučerovi, který náročný program s orchestrem nastudoval nejen profesionálně zdatně, ale dal mu i hloubku.

Všechny koncerty byly se světelným designem, což je hradecká specialita, která, jak roky běží, pozvolna nabývá smyslu, plodem spolupořadatelství královéhradecké filharmonie a Českého rozhlasu 3 byl vedle přímých přenosů všech koncertů i experimentální audiovizuální přenos po internetových linkách do pražského Divadla Talent-Illusion (a od těch, kdo ho tam sledovali, mám zprávu, že dopadl dobře). 

Wanda Dobrovská - Harmonie 1/2008 

Událostí uplynulé operní sezony byly Alfanův Cyrano a Reichovy Tři příběhy.

 ...Zaznělo hned několik českých premiér - v Ostravě Cyrano z Bergeraku Franka ALfana a Brookova adaptace Bizeta La Tragédie de Carmen, ve Státní opeřa Prsy Tiresiovy Francise Poulenka, na hradeckém Hudebním fóru ve spolupráci s Českým rozhlasem Tři příběhy Stevea Reicha, v rámci Strun podzimu pak Chambersova adaptace Mozarta Don Juan in Prague. Dramaturgická odvaha zaslouží uznání. Je obtížné vřazovat neozkoušené tituly tak, aby byl zaručen úspěch i kasovní, který je dnes podmínkou podstatnou. Vypadá to, že se vyplácí - právě Cyrano a Tři příběhy se staly vrcholnými událostmi sezóny.  

...Reichovy Tři příběhy ukázaly, kam se mohou prostřednictvím multimediálních prostředků posouvat principy hudebního divadla jako komplexního uměleckého tvaru I dnes lze operou svrchovaně uměleckým výrazem postihnout aroganci i pokoru současnosti v nečekaných souvislostech. V tomto mimořádném projektu se znovu objevilo jméno Tomáše Hanzlíka - tentokrát za dirigentským pultem... 

Helena Havlíková -30. července 2007, Lidové noviny 

 Hudební fórum se vedle festivalů Divadlo evropských regionů nebo Jazz jde městem stává dalším symbolem otevřenosti a modernosti Hradce Králové. První ročník vyslal nepřeslechnutelný signál o ambicích města v oblasti vážné hudby, druhý potvrdil správnost volby a vyvrátil případné pochybnosti o tom, zda si festival najde své posluchače. Třetí ročník byl měl upevnit svoji stabilitu mezi prestižními festivaly a stát se zážitkem spojeným s vynikající klasikou nejnovější doby... 

Petr Mareček - 21. listopadu 2006, MF DNES 

Hradec už je v Evropě 

Festival Hudební fórum zahájili ve čtvrtek violoncellista Jiří Bárta a SOČR pod taktovkou Petra Vronského. 

V auditoriu Filharmonie Hradec Králové, moderním sále ještě vonícím novotou, se při úvodním koncertu ojedinělé série shromáždilo na tři sta lidí. Vzhledem k nekonvenční dramaturgii zaměřené na hudbu 20. století je úspěch už to, že nikdo z posluchačů neodešel. Naopak: provedení skladeb Gavina Bryarse a Tan Duna vyvolalo po zásluze příznivou reakci. 

Bryarsův koncert pro violoncello a orchestr je dílo nijak výstřední, spíše v rozumné míře těžící z vyjadřovacích prostředků minulosti. Celistvá meditativní plocha bez větších tempových či dynamických kontrastů připomíná nevtíravou filmovou partituru. Sólistický prvek je zde potlačen, přesto celek na sólistovi stojí a padá. Jiří Bárta dovede barvou svého nástroje proniknout posluchači do nitra jako zdatný hypnotizér. Decentní barevné projekce na pozadí nijak nerušily, jen podtrhovaly jemné proměny nálad. 

Tan Dun, skladatelská hvězda současnosti pocházející z Číny, suverénně i ústrojně kombinuje principy východní a západní hudby. Jeho Skrytá země, opulentní partitura plná zvukových překvapení, byla zkomponována pro dvanáct violoncellistů Berlínské filharmonie, kde měla před dvěma lety premiéru. Rozhlasový orchestr a jeho cellisté pod vedením Petra Vronského se do díla položili se sympatickou vehemencí a zodpovědností. 

Zatímco Česká filharmonie právě studuje skladbu normalizačního funkcionáře Ladislava Kubíka, dramaturgie hradeckého Fóra se může směle měřit s progresivními evropskými orchestry. Všechny koncerty vysílá Český rozhlas D-dur nebo Vltava, na další projekt už se však vyplatí do Hradce Králové přijet: festival uvede 6. 11. "videooperu" Steva Reicha Three Tales. 

Dita Hradecká - 31. října 2006, Lidové noviny 

Festivalu Hudební fórum Hradce Králové se podařil husarský kousek - vytvořit v pěti koncertech reprezentativní panorama hudební tvorby 2. poloviny 20. století. V programu festivalu nenajdete nic jiného než absolutní mistrovská díla, která budou bez pochyby za sto let tak známá, jako jsou dnes pátá Beethovenova symfonie nebo Dvořákova Novosvětská.

Zvláště můžeme jmenovat Messiaenův Quator pour la fin du temps (Kvartet pro konec času), jehož kořeny jsou zapuštěny ve druhé světové válce, ale také skladby Henzeho a Schnittkeho, které obklopeny Mozartem a Bachem jsou důkazem kontinuity hudební tvorby v celé dlouhé hudební tradici...  

Pierre-Yves Tribolet, ředitel Euroradio Classics, European Broadcasting Union 

Hudební svět spojený s rozhlasem 

V Hradci Králové se daří věci, které se jinde nedaří. Podařilo se postavit koncertní síň, jejíž akustika unese jak komorní hudbu, tak i největší obsazení symfonického orchestru. Hráčské umění Filharmonie svou přesností a kultivovanou barvou dosahuje evropské úrovně. Hlavní výhrou Hradce Králové je pak jeho publikum, které spolehlivě naplní sál, dokáže ocenit skvělé výkony, i třeba někdy trochu pozvednout obočí. Hradecké publikum je natolik zkušené a otevřené novým podnětům, že bezpochyby dokáže přijmout pozvání i na odvážně vystavěné koncerty, v nichž se potkává hudba komorní a symfonická, soudobá i historická.

Festival je slovo odvozené od slovesa "slavit". Myslím, že málokterá evropská hudební událost naplňuje obsah toho slova přesvědčivěji než Hudební fórum Hradec Králové. Jde o oslavu svobody, zejména dramaturgické, přičemž dramaturgie festivalu nesází jen na slavné kusy, ale vždy nabídne i něco, co obvykle není k slyšení. Festival Hudební fórum podává přesvědčivý důkaz o tom, že soudobé umění dokáže naplňovat potřeby dnešního publika. Tento festival boří mýtus o nepřístupnosti soudobé hudby, o propasti mezi soudobými tvůrci a publikem. Od samého počátku zázračného fenoménu jménem hudba až do počátku 20.století poslouchali lidé výhradně muziku, kterou vytvořili jejich současníci. Zabývat se hudbou třeba deset let starou bylo po tisíce let vnímáno jako zcela nesmyslné.

Dnešní koncertní sály se proměnily v hudební starožitnictví, do nichž chodíme obdivovat díla, která navzdory své kráse a kvalitě nebyla určena nám, ale našim předkům, žijícím v úplně jiném, dnes již zaniklém světě. Dokonce i mediálnímu prostředí populární hudby vládnou hity staré třicet let. Hudební fórum Hradec Králové nabízí díla, která vznikla pro nás. Znějí tu skladby prověřené koncertním provozem v celém světě, skladby úspěšné, které sice neprošly dějinným soudem, ale rezonují s dobou, v níž nám bylo dáno žít.

Pohled do programu letošního ročníku dává tušit, že posluchači budou za svou věrnost bohatě odměněni. Pro mne je pak radostí, kdykoli mohu navštívit tuto skvělou "štaci". Kéž by návštěvníci festivalu našli na koncertech tu "svoji" hudbu!

Mgr. Lukáš Hurník, Ph.D.
šéfredaktor ČRo 3 - Vltava