english2018    20. 11. 22. 11. 24. 11. 27. 11.

Čtvrtek 7. 11. 2013, 20.00 hod.
Sál Filharmonie Hradec Králové

----------

Mark-Anthony Turnage
Scherzoid (2003–04)

Thomas Adès
Asyla (Azyly) op. 17 (1997)
1. –
2. –
3. Ecstasio
4. –

***přestávka***

Aaron Jay Kernis
Colored Field (Zbarvené pole), violoncellový koncert (1994)
1. Colored Field (Zbarvené pole)   
2. Pandora Dance (Pandořin tanec)
3. Hymns and Tablets (Chvály a desky)

Petr Vronský dirigent
Jan-Filip Ťupa violoncello
Filharmonie Hradec Králové

----------

Light design: Jaromír Vlček, Petr Zima

Mark-Anthony Turnage (*1960) vyrůstal v nábožensky orientované rodině. K hudbě se utíkal jako k svému soukromému světu. Kvůli odmítavému postoji matky k populární hudbě se natolik orientoval na skladatele přelomu 18. a 19. století až získal přezdívku Wolfgang. Na vysoké škole objevil jazz a začal žít dvojím životem. Na Royal College of Music skládal přes den avantgardní hudbu na základě racionálních operací s tóny, v noci poslouchal téměř výlučně jazz. Z jazzových hudebníků jej ovlivnil melancholickým prvkem se odlišující Miles Davis. Do námětového okruhu skladatelových děl proniklo městské odcizení, tragično i bratrova smrt na předávkování drogami. Integrace jazzu v Turnageově díle připomíná experimenty Stravinského, Weilla a dalších ve dvacátých letech 20. století: nalézání nového, době odpovídajícího hudebního výrazu. O tom, že jde o skutečné nalézání, svědčí mj. úspěch Turnageovy poslední opery o playmate A. N. Smithové, Anna Nicole.

Scherzoid (2003–04) vznikl na základě společné objednávky Londýnské a Newyorské filharmonie. Protože Turnage předtím komponoval množství pomalé hudby, chtěl tentokrát napsat rychlý kus. Klíčem ke skladbě je podle Turnage energie, resp. druh energie, kterou může vyprodukovat orchestr. Jako model skladateli posloužilo scherzo z Beethovenovy deváté symfonie. V titulu naznačeným slovem schizoid Turnage ironicky pojmenovává skladatele rozpolceného mezi klasiku a jazz, který se cítící v obou těchto sférách jako doma. „Nepokládám klasiku a jazz za vysoké a nízké umění. Přeji si spojení obojího. Miluji jazz; ovlivňuje vše, co dělám“, řekl Turnage ke skladbě, která se stala jazzovější, než původně plánoval.

Angličan Thomas Adès (*1971) je pro časné projevení talentu i úspěchy na poli opery přirovnáván k Benjaminu Brittenovi. V jeho roli klavírního doprovazeče Iana Bostridge vidí někteří paralelu k Brittenově spolupráci s Peterem Pearsem. Nejdůležitější společnou devizou obou skladatelů je však sdělnost jejich hudby. Nerozřešená otázka, zda Adèse řadit k postmoderně, nebo v něm vidět spíše pozdního modernistu, ukazuje na stále obtížnější vytyčování hranice mezi modernou – aktivním, stylově dogmatickým rozvíjením klasické tradice – a kontemplativnější, pluralitnější postmodernou. Hudební jazyk Adèsovy druhé opery, Bouře, přinesl rozchod s hravostí postmoderny, stylistické zjednodušení, zmírnění eklekticismu a expresionismu raného období. Předtím skladatel ve své hudbě nezřídka mísil například prvky vážné a zábavné hudby. Přitom tam, kde citoval, typicky nedával citáty do uvozovek, nekarikoval.

Raketový start Adèsovy skladatelské kariéry způsobila podpora ze strany Sira Simona Rattla, ansámblu London Sinfonietta a Královské opery Covent Garden. Azyly (Asyla je v latině plurál od Asylum) op. 17 – první skladatelova kompozice pro velký orchestr – byly objednány dobročinnou společností Johna Feeneyho pro Symfonický orchestr města Birminghamu a Simona Rattla, který s touto skladbou (prem. 1997) zakončoval v roce 1998 své dlouholeté působení v čele birminghamského orchestru a v roce 2002 ji zařadil i na program svého prvního koncertu s Berlínskými filharmoniky v roli jejich šéfdirigenta. V roce 2000 udělila Louisvillská univerzita tehdy teprve devětadvacetiletému skladateli za Azyly Grawemeyerovu cenu dotovanou dvěma sty tisíci dolarů.

Nápadná role je svěřena ve skladbě bicím nástrojům, zejména plechovým. I tympanista hraje místy na kovové části kotlů. Zajímavý efekt přináší naladění druhého pianina o čtvrt tónu níž. Údery velkého bubnu ve třetí větě imitují bicí automat typický pro klubovou taneční hudbu, house music. Výraz extatického transu se neváže jen k rytmickému ohlušování, ale i k droze extázi spjaté s klubovou scénou. Hudebně jde o novodobou obdobu pronikání tanečních prvků do třetích vět cyklických skladeb 18. a 19. století. Třetí věta byla vyložena za pomoci metod muzikologa a sémiotika Eera Tarastiho jako konflikt mezi nátlakem kolektivu a vůlí jedince, který si nakonec uhájí svoji nezávislost. Obě vnitřní věty skladby navozují dojem uzavřených prostor, což potvrzuje původní podtitul druhé věty: Vatikán. Angličtina připouští možnost vyložit slovo asylum jako blázinec, i jako útočiště ve smyslu politicky chráněného území.

Od doby, kdy Beethoven přehodnotil dedikaci své třetí symfonie Napoleonovi a ve finále deváté symfonie volal po sbratření všech lidí, věří někteří skladatelé, že hudba – tato zcela nehmotná, abstraktní forma umění – má moc měnit svět k lepšímu. Ne všechny příklady to potvrzují. Wagnerovy bozi s lidskými vlastnostmi posloužili nejen k vyobrazení procesu degenerace moci, ale i antisemitům 20. století k propagaci nacistické ideologie. Po druhé světové válce se Stockhausen a další skladatelé pokusili v rámci účtování s politickou minulostí Německa nahradit romantickou hudbu (v jejich očích soundtrack ke špinavé chamtivosti kapitalismu) hudbou matematicky organizovanou, ale ani toto levicové budování nenastolilo světlé zítřky. Odloučenost od Evropy a demokratická tradice Ameriky přispěla k pocitu politické nevinnosti amerických skladatelů. Součástí americké národní kultury se stal v puritánské zbožnosti kořenící étos Charlese Ivese, toužícího utěšit statečné trpící, kteří nedohlédnou na konec svého utrpení.

Američan Aaron Jay Kernis (*1960) zaujal ve svých dílech angažovaný postoj opakovaně. Druhá symfonie (1991), protest proti válce v Perském zálivu, stojí na počátku celé řady děl tematizujících mezinárodní konflikty a lidské utrpení. Patří do ní také houslový koncert z roku 1996 připomínající holocaust a genocidu v Bosně a Hercegovině i Koncert pro anglický roh Colored Field (Zbarvené pole) premiérovaný v roce 1994 Sanfranciským symfonickým orchestrem a věnovaný dlouholeté sólo hráčce tohoto orchestru, Julii Ann Giacobassiové. V pozdější violoncellové verzi koncert poprvé provedl Truls Mørk s Minnesotským orchestrem. U tohoto orchestru skladatel pracuje jako poradce pro novou hudbu a jako ředitel skladatelského institutu nabízejícího zájemcům získání zkušeností s orchestrálním prostředím a workshopy s předními odborníky hudebního průmyslu. Za violoncellovou verzi koncertu získal Kernis v roce 2002 Grawemeyerovu cenu (čtyři roky po Pulitzerově ceně za Smyčcový kvartet č. 2).

Náš pohled na lidi, místa, situace často změní ty nejjednodušší věci – slovo, gesto, obraz nebo melodie. Předtím než Kernis dostal objednávku na koncert pro anglický roh, navštívil na jaře 1989 nacistický vyhlazovací tábor Osvětim a pobočný tábor Březinka. Skladatel obešel památník s jednou rodinou z Brooklynu. Když se na kterémsi místě dva chlapci z rodiny posadili na zem a utrhli si stébla trávy, spatřil najednou před sebou moře krve: tráva zrudla. Skladatel intenzivně pocítil masové vraždění, které na tomto místě proběhlo během druhé světové války. Kontrast mezi přírodou a tím, co přikrývala, jaké vzpomínky pohřbila, se stal základní myšlenkou nového díla. Příklon ke svobodné intuici, patrný v Kernisově tvorbě po roce 1980, vyústil v projasněném, bezprostředně citovém Smyčcovém kvartetu č. 1 – „Musica celestis“ (1990) spojujícím metafyzické pojetí hudby Hildegardy von Bingen s eklektickým hudebním jazykem čerpajícím z harmonického slovníku romantiků. Na tomto různě obohacovaném základu se odvíjí i zneklidňující vzpomínání v první větě violoncellového koncertu. Měkký podtext zde tvoří dva smyčcové orchestry. V druhé větě vylézají z Pandořiny skříňky „malé černé věci“, zlé úmysly. Třetí věta se dotýká vztahu jednotlivce vůči obrovským silám zla a základů víry – podtitul věty odkazuje na desky s Desaterem. Zdánlivý optimismus po posledním výbuchu násilí se rozplyne v návratu k počátečnímu výrazu díla.

Petr Vronský, původně úspěšný houslista (vítěz soutěže Beethovenův Hradec 1964), začal svou dirigentskou dráhu v roce 1971 v plzeňské opeře, odkud přešel v roce 1974 do Ústí nad Labem jako šéf operního souboru. Pro jeho umělecký rozvoj byly důležité úspěchy v dirigentských soutěžích v Besançonu (1971) a v soutěži H. von Karajana v Berlíně (1973). V roce 1978 se stal dirigentem Státní filharmonie Brno, v letech 1983–91 byl jejím šéfdirigentem. S tímto orchestrem hostoval v mnoha zemích Evropy a v Japonsku. V letech 2002–05 byl šéfdirigentem Janáčkovy filharmonie Ostrava, s níž absolvoval řadu zahraničních turné (např. Japonsko, Španělsko, Rakousko, Německo, Polsko). Od sezony 2005/2006 je šéfdirigentem Moravské filharmonie Olomouc. Působí jako docent oboru dirigování na hudební fakultě pražské AMU. Dlouholetá spolupráce jej váže s předními orchestry v České a Slovenské republice (Českou filharmonií, Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Slovenskou filharmonií, Státní filharmonií Košice, Státním komorním orchestrem Žilina). Hostoval u orchestrů v celé Evropě, ale také u Metropolitního orchestru Tokio, Japonského symfonického orchestru Yomiuri, Filharmonického orchestru Rio de Janeiro nebo Jeruzalémského symfonického orchestru. Dirigoval inscenace v Národním divadle Brno, pražském Národním divadle, Státní opeře Praha, Vídeňské komorní opeře, Nizozemském tanečním divadle aj.

JAN-FILIP ŤUPA, violoncellista pocházející z české hudební rodiny se narodil v Německu v roce 1980. Od dětství je stejnou měrou fascinován hudbou a přírodními vědami. Již během studií v něm probudila soudobá hudební tvorba opravdové zanícení, které mu i nadále otevírá bránu k teoretickému studiu, zasvěcené interpretaci a tvůrčí činnosti. O tyto tři základní sloupy se opírá i jeho bohatá činnost organizátorská. Rozhodující impulzy obdržel během studia u Raphaela Wallfische na Guildhall School of Music & Drama v Londýně. Udělením stipendia Umělecké nadace země Nordrhein-Westfalen mu bylo umožněno rozšířit interpretační horizont ve švýcarském Lucernu na Lucern Festival Academy a v Ensemle-Modern-Akademie ve Frankurtu nad Mohanem v letech 2006/07. Od této doby udržuje se svým Quartetem Praesenz, jako člen švýcarského Ensemble Proton a pravidelný host německého Ensemble Modern intenzivní kontakt ke komponující avantgardě, nezanedbává ani volnou improvizaci. Ve své sólistické činnosti se Jan-Filip Ťupa věnuje v první řadě klasickým dílům druhé poloviny 20. století, mezi nimiž najdeme mimo jiné Tout un monde lointain Henri Dutilleuxe, Ode an den Westwind Hanse Wernera Henzeho, či Concerto en forme de pas de trois Bernda Aloise Zimmermanna. Koncerty Wolfganga Rihma, Matthiase Pintschera a dalších soudobých skladatelů představují ohnisko interpretačního zájmu tohoto všestranného umělce.

Filharmonie Hradec Králové byla založena v roce 1978 pod názvem Operní orchestr města Hradec Králové, o rok později bylo těleso přejmenováno na Symfonický orchestr Hradec Králové, v roce 1987 na Státní symfonický orchestr Hradec Králové. Od vzniku České republiky (1. 1. 1993) nese orchestr název Filharmonie Hradec Králové, vyjadřující historickou kontinuitu sahající přes Filharmonii Sokola v Hradci Králové (1921–65) až k Filharmonické jednotě činné ve městě od roku 1887. Významné období uměleckého rozkvětu tělesa je spojeno se jménem prof. Františka Vajnara, který pracoval jako šéfdirigent s orchestrem nepřetržitě od roku 1991 až do roku 2001, kdy byl jmenován čestným šéfdirigentem tělesa. V letech 2001–2012 působil na postu šéfdirigenta tělesa Ondřej Kukal, který je nadále hlavním dirigentem orchestru. Od sezony 2012–2013 je šéfdirigentem FHK Andreas Sebastian Weiser. FHK vystoupila na pódiích významných koncertních síní Evropy (Grosser Musikvereinssaal ve Vídni, Gewandhaus v Lipsku, Victoria Hall v Ženevě, Queen Elizabeth Hall v Antverpách aj.), účinkovala v Belgii, Francii, Itálii, Německu, Nizozemí, Polsku, Rakousku, Španělsku a Švýcarsku. Dosaženou interpretační kvalitu orchestru dokumentují CD nahrávky pro tuzemské i zahraniční společnosti nebo Český rozhlas. FHK účinkuje na významných festivalech (Mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl, Mezinárodní hudební festival Janáčkovy Hukvaldy aj.), od roku 2005 je pořadatelkou festivalu Hudební fórum Hradec Králové.