english2018    20. 11. 22. 11. 24. 11. 27. 11.

Pátek 6. 11. 2015, 20.00 hod.
Sál Filharmonie Hradec Králové

Thierry Escaich
Baroque Song [Barokní píseň] (2007)
1. Vivacissimo
2. Andante
3. Allegro molto energico
Objednávka Bretaňského symfonického orchestru
Prem. 24. 5. 2007, Théâtre de Cornouaille, Quimper (Francie), Bretaňský symfonický orchestr, Joan Carneiro

Detlev Glanert
Drei Gesänge ohne Worte [Tři zpěvy beze slov] (2008-2009)
1. Erster Gesang
2. Zweiter Gesang
3. Dritter Gesang
Objednávka Orchestru lipského Gewandhausu
Prem. 21. 8. 2009, Gewandhaus, Lipsko, zahajovací koncert Mendelssohn-Festtage 2009, Orchestr lipského Gewandhausu, Markus Stenz

přestávka

Ted Hearne
Word for Word [Doslovně] (2011)
1. Ctrl-V
2. Scherzo
3. Piece of a Piece
Objednávka New York Youth Symphony
Prem. 4. 12. 2011, Carnegie Hall, New York, New York Youth Symphony, Ryan McAdams

Michael Gordon
Rewriting Beethoven's Seventh Symphony [Nová verze Beethovenovy Sedmé symfonie] (2006)
Objednávka Beethovenfestu Bonn
Prem. 30. 9. 2006, Beethovenhalle Bonn, Bamberští symfonikové, Jonathan Nott

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Andreas Sebastian Weiser dirigent

 

 

THIERRY ESCAICH (*1965) vyučuje od roku 1992 na Pařížské konzervatoři, kde sám získal jako student osm „premiérs prix“: v harmonii, kontrapunktu, fuze, varhanách, varhanní improvizaci, analýze, kompozici a orchestraci. Od roku 1997 je spolutitulárním varhaníkem pařížského kostela Saint-Etienne-du-Mont a tedy nástupcem Maurice a Marie-Madeleine Durufléových. Dokladem Escaishovy proslulosti jako varhaníka a improvizátora je jeho letošní spoluúčinkování s Berlínskými filharmoniky v Saint-Saënsově „Varhanní“ symfonii nebo recitál na BBC Proms. Jako skladatel si upevnil jméno premiérou Koncertu pro orchestr při lednovém galakoncertu u příležitosti otevření nové pařížské koncertní síně Filharmonie nebo zařazením Dvojkoncertu pro housle a hoboj do programů Symfonického orchestru Severoněmeckého rozhlasu a Newyorské filharmonie. Kompozici Escaich pokládá za vlastní portrét i portrét společnosti v daném čase. BAROQUE SONG [Barokní píseň] tvoří tři volná zpracování pomyslných chorálů, přesněji tři procesy proměn, jak je užíval Johann Sebastian Bach a jeho současníci. Chorál vyvolává mnoho prolínajících se vzpomínek, které vyprazdňují bohoslužebnou podstatu předlohy. První větu odvozuje Escaich z Bachova varhanního zpracování chorálu „Nun freut euch, lieben Christen g'mein“ (BWV 734), populární reformační duchovní písně obsahově spojené s luteránskou naukou skeptickou k možnosti vlastního přínosu člověka k ospravedlnění. Původní materiál instrumentální skladby pro tři hlasy pronikají stále složitější zásahy, až dojde k výbuchu a zničení předlohy. Ve druhé větě se vzdálená vzpomínka sólového kvarteta na chorál „Nun komm, der Heiden Heiland“ (Přijď tedy již, Spasiteli pohanů) noří do mlžného vesmíru bezčasí. Z obou protikladných světů se zrodí dlouhá gradace. Na jejích troskách jsou jako odrazy světla na ledových krystalech exponovány harmonie imaginárního chorálu. Energii k přechodu do třetí věty posbírá recitativ violoncella. Hlasy finálního fantastického tance napodobují jeden druhého na hranici fázového posunu.

V Berlíně žijící DETLEV GLANERT (*1960) dobyl německá operní jeviště svými dramatickými díly Žert, satira, ironie a hluboký význam (1999–2000), Zrcadlo velkého císaře (1989–2003), Caligula (2004–06, podle některých německou operou 21. století), Deník Nižinského (2007–08), Solaris (2010–12) aj. Dokladem univerzální posluchačské vstřícnosti jeho hudby je dětská opera Tři hádanky (2002–03). Glanert se stal po svém učiteli H. W. Henzem nejhranějším německým operním skladatelem a jeho vzrůstající vliv na poli symfonické hudby dokládá pozice rezidenčního skladatele Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně n. R. v sezoně 2008–09, desetiletý post skladatele Královského orchestru Concertgebouw v Amsterdamu počínaje rokem 2011 nebo provedení Brahms-Fantasie Chicagským symfonickým orchestrem, Newyorskými filharmoniky a Symfonickým orchestrem BBC v letošní sezoně. Nejen v této fantazii nalezneme otisk staré hudby. Podobně jako se Brahms vracel k tématům Händela, Haydna, Schuberta nebo Schumanna, nechává Glanert ve svých dílech organicky růst motivy Isaaca, Glinky, Pinsutiho, Brahmse nebo Mahlera a skládá pocty Mendelssohnovi, R. Straussovi nebo Šostakovičovi. „Nejsem skladatel-revolucionář, který ničí minulost, aby stvořil svůj vlastní svět. Vždy chci vědět, odkud přicházím, kde leží moje kořeny,“ vyznal se autor, který nenapodobuje, ale rozvíjí. DREI GESÄNGE OHNE WORTE [Tři zpěvy beze slov] napsal Glanert v letech 2008–09 na objednávku Orchestru lipského Gewandhausu pro festival Mendelssohn-Festtage. Příležitostí bylo 200. výročí narození Felixe Mendelssohna-Bartholdyho (1809–1847), prvního „moderního“ šéfdirigenta tělesa. Titul odkazuje jak k Mendelssohnovým Písním beze slov, tak obecněji k středoevropskému pojetí romantismu, zdůrazňujícímu roli instrumentální hudby jako hudby bezpředmětné a bezpojmové – jazyka bez jazyku schopného vyslovovat nevyslovitelné. Glanert ovšem jde daleko za rámec mendelssohnovského pnutí mezi klasicismem a romantismem, nové obsahy starých termínů nachází v pozdním romantismu, impresionismu i latinskoamerické hudbě.

Vzestup skladatelské hvězdy TEDA HEARNEA (*1982), někdejšího žáka Kernise, Langa, Wolfové a dalších na Manhattan School of Music a Yale School of Music, dokumentují ohlasy americké kritiky. Noviny The New York Times zařadily premiéru jeho poslední jevištní práce The Source [Zdroj] na festivalu Next Wave Brooklynské hudební akademie na seznam nejlepších klasických vokálních představení loňského roku. Dokumentárního realismu prostý, víceznačný pohled na válku v Iráku a Afghánistánu skrze případ zdroje WikiLeaks, vojáka Manninga, a bývalého hackera Lamy, který Manninga ohlásil úřadům, patří do linie aktivistických děl tohoto skladatele. Ohlas sklidila také nahrávka písňového cyklu Katrina Ballads – podle Washington Post jedno z nejlepších klasických alb roku 2010 – na texty sestavené z autentických výroků přeživších hurikán Katrina, humanitárních pracovníků i selhavších politiků. V roce 2014 se Hearne stal skladatelem New Voices, projektu na podporu mladých skladatelů zaštiťovaného dirigentem Michaelem Tilsonem Thomasem, vydavatelstvím Boosey & Hawkes a orchestry New World Symphony a San Francisco Symphony. Absence vládních dotací pro hudbu generuje silnější soutěživost mezi americkými skladateli než třeba mezi německými. Rezultuje z toho větší tlak na objevování originálních prostředků dorozumění s publikem. Hearne zná rizika postmoderního eklekticismu, svobodného odhalení, že dílo je odrazem osobních hudebních vlivů, které mohou pocházet odkudkoliv. Upřímnost, se kterou skladba prozrazuje skladatelovu inspiraci, ještě není zárukou kvality. Ta podle Hearnea přichází až se smysluplností vzájemného působení stylů a tradic. Známé intonace v překvapivých souvislostech přináší skladba z roku 2011 nazvaná WORD FOR WORD [Doslovně]. Každá z jejích tří vět je vystavěna z malého kousku materiálu, který by sám o sobě mohl být úryvkem orchestrální skladby pocházející z 19. století. Způsob rozvoje tohoto materiálu by však byl nemyslitelný bez postupů elektronické hudby, které se kvůli své pracnosti neobejdou bez výpočetní techniky. Materiál z devatenáctého století a jeho organizace ze století dvacátého se tak ocitají v úplném protikladu. Metodou první věty je sice vkládání (Ctrl-V), výsledkem je ve skutečnosti spíše zřetězení pokusů a omylů. Druhá věta operuje s vyjímáním materiálu (Ctrl-X). Třetí věta pracuje s oběma metodami, skladatel však zachází s materiálem neobyčejně jemně a techniku přičítání a odečítání uplatňuje nejen na tónovou řadu, ale i na instrumentaci a rytmus.

Američan MICHAEL GORDON (*1956) vyrůstal v Nikaragui a Miami Beach. Se spolužáky z Yaleovy univerzity, Davidem Langem a Julií Wolfovou, založil v New Yorku sídlící hudební uskupení Bang on a Can, dnes zavedenou značku pro každoroční maraton koncertů soudobé hudby, cestující ansámbl, fond objednávající nová díla, letní hudební festival, mateřskou společnost nahrávacího labelu Cantaloupe Music i volný kompozičně-estetický směr – post-minimalismus, který se točí kolem opakování krátkých rytmických a melodických motivů, ale odlišuje se od Reicha a Glasse včleněním harmonické nelibozvučnosti. Zatímco se další spolužáci – Aaron Jay Kernis a Michael Daugherty – orientovali na symfonický orchestr, Gordon psal převážně pro vlastní ansámbl amplifikovanou hudbu a používal elektrickou kytaru. Teprve posléze došel i k opeře a orchestrálním skladbám. Kompozice REWRITING BEETHOVEN'S SEVENTH SYMPHONY [Nová verze Beethovenovy Sedmé symfonie] vznikla na základě tvůrčí objednávky bonnského Beethovenfestu. „Nejsem žádný klasický skladatel, jsem v duchu nejlepší americké tradice netradiční“, říká sám o sobě Gordon. Přeci se však během realizace zakázky neubránil otázce, kdo je, že „rozmačkává na kaši Beethovenovy drahocenné noty“. Základní motivy jednotlivých vět Beethovenovy Symfonie č. 7 A dur op. 92 však Gordon jen přijal za své a převedl je do vlastního jazyka, jakoby na ně narazil sám. Taková možnost byla reálná, protože stavební kameny jsou u Beethovena „minimální“. Beethoven tvořil skoro z ničeho, silou vlastní vůle. Podle Gordona byla Beethovenova hudba ve své době patrně nejhlasitější hudbou planety. Nová verze Beethovenovy Sedmé symfonie není ani tak poctou Beethovenovi, jako spíš vulkanickým splynutím myslí. Gordon zpracovává „barbarské“ vstupní akordy Beethovenovy symfonie, cituplnou melodii druhé věty, drobný doprovodný motiv ze třetí a nakonec hlavní téma čtvrté věty. Jednotícím prvkem je u obou skladatelů rytmický živel. Gordon se však odlišuje kolísáním mezi nesouladem a harmonií. Ve druhé větě posluchač snadno identifikuje horizontální opožďování nástupů jednotlivých hlasů, patrně si ale neuvědomí, že s každým opakováním melodické fráze dojde i k jejímu vertikálnímu posunutí o půltón výš. Opakování melodie je dvanáct stejně jako stupňů chromatické stupnice. Beethovenovy původní motivy bzučí a víří kolem hlavy, až jsme smeteni do pravého beethovenského deliria, které se hodí k duchu podrážděného génia sloužícího za vzor. Zdá se, že kolem žhnoucího jádra Beethovenovy symfonie roste nová kůra, jádro ale zůstává zřejmé a jeho žár také.

ANDREAS SEBASTIAN WEISER, absolvent Vysoké školy umění v Berlíně, se stal v roce 1985 finalistou prvního ročníku Mezinárodní dirigentské soutěže Artura Toscaniniho v Itálii. Na základě stipendia DAAD studoval také u Václava Neumanna při České filharmonii (1987–88). O rok později se stal druhým dirigentem Symfonického orchestru Československého rozhlasu. V roce 1990 si jej Jenští filharmonici zvolili svým šéfdirigentem. Stal se tak nejmladším hudebním ředitelem v Německu. V roce 1993 debutoval u Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, když narychlo zaskočil za Semjona Byčkova a převzal řízení Mahlerovy Symfonie č. 9. Následovala další pozvání k Mnichovskému rozhlasovému orchestru, k Symfonickému orchestru Bavorského rozhlasu a k Bach Collegium München. Od prvního společného koncertu v Ravenně v roce 1995 pravidelně spolupracoval Mstislavem Rostropovičem. Pravidelně spolupracoval jako asistent s Lorinem Maazelem. Byl asistentem Zubina Mehty při otevření Palau de les Arts Reina Sofia ve Valencii. Andreas Sebastian Weiser dirigoval mj. Lucernský symfonický orchestr, Bernské symfoniky, Bamberské symfoniky, Symfonický orchestr Středoněmeckého rozhlasu v Lipsku, Stuttgartské filharmoniky, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, SOČR, Filharmonii Brno, hostoval v Opéra de Lille, Opéra de Nice, Státním divadle v Kasselu, Státní opeře v Praze, Teatro di San Carlo v Neapoli, Římě, Palermu, Barceloně a Madridu (RTVE). Je dirigentem Českého komorního orchestru. Ve Filharmonii Hradec Králové působil nejprve jako dirigent (od roku 2006) a hlavní dirigent (od roku 2009), od sezony 2012–13 je šéfdirigentem tohoto tělesa.

Zakladatelem dnešního SYMFONICKÉHO ORCHESTRU HL. M. PRAHY FOK byl roku 1934 Rudolf Pekárek. V období hospodářské krize byl program činnosti tělesa vymezen slovy Film–Opera–Koncert, která se ve zkratce F.O.K. stala součástí názvu orchestru. Protagonistou koncertní činnosti byl od počátku Dr. Václav Smetáček, který se v roce 1942 stal šéfdirigentem orchestru a stál v jeho čele celých 30 let. Po mnohaletém úsilí vedení orchestru, jehož počátek spadá do roku 1945, zřídilo město Praha v roce 1952 po vzoru jiných evropských měst vlastní reprezentační koncertní těleso: Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK. Umělecké vedení postupně převzali šéfdirigenti Slovák, Rohan, Bělohlávek, Altrichter, Turnovský, Delogu, Baudo, Kout a od sezóny 2015–16 Pietari Inkinen. Umělecké renomé a respekt si orchestr získává po celou dobu své existence pod vedením mezinárodně uznávaných dirigentů (Talich, Kubelík, Ančerl, Neumann, Solti, Ozawa, Mehta, Mackerras, Rožděstvenskij, Inbal ad.) a spoluprací s dlouhou řadou špičkových sólistů (Oistrach, Stern, Rostropovič, Maisky, H. Schiff, Rubinstein, Arrau, Richter, Firkušný, Ohlsson, Perahia, André, Nakarjakov, Lindberg, Ricciarelli, Fleming, Hampson, Raimondi ad.). Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK hostoval ve většině evropských zemí, opakovaně též v Japonsku a Spojených státech. Navštívil Jižní Ameriku, Portoriko, Tchaj-wan, Koreu, Turecko, Izrael, Omán, Čínu a další země. Většina nahrávek orchestru byla pořízena firmou Supraphon, jeho jméno se však objevuje i na etiketách firem BMG Conifer, Philips, Erato, Universal, Harmonia Mundi (Praga), Victor, Koch International, Panton, Music Vars ad.