Čtvrtek 6. 11. 2014, 20.00 hod.
Sál Filharmonie Hradec Králové

Arvo Pärt
Festina lente pro smyčcový orchestr a harfu ad libitum (1988)

Louis Andriessen
Mysteriaën [Mysteria], (2013)
1. Over (…) het versmaden van alle wereldse ijdelheden [O (…) pohrdání všemi marnostmi světa] (att.)
2. Over de beschouwing van 's mensen ellende [O rozvažování bídy lidské] (att.)
3. Wat de waarheid ons zegt zonder het lawaai van woorden [Že pravda mluví uvnitř bez hluku slov]
4. Hoe enen oprechten minnaar beproefd wordt [O zkušení pravého milovníka] (att.)
5. Over de verschillende bewegingen van de natuur en de genade [O rozdílných hnutích přirozenosti a milosti]
6. De overweging van de dood [O rozjímání o smrti]

Přestávka

Unsuk Chin
Miroirs des temps [Zrcadla času], (1999)
1. Media vita in morte sumus
2. Mercé, o morte (Johannes Ciconia, arr. Unsuk Chin)
3. Ma fine est mon commencement Mon commencement es tma fin na slova a podle myšlenky Guillauma de Machaut (Trojitý 10ti/14ti/4hlasý račí kánon)
4. Interludium
5. A morte é curva da estrada podle básně F. Pessoy (Jedenáctihlasý račí kánon)
6. Je sui trestout d'amour raimpli (Kyperská milostná píseň ze 14. století, arr. Unsuk Chin)
7. sumus etrom ni ativ aideM (Račí forma první věty)

Filharmonie Hradec Králové
GENTLEMEN SINGERS
Jakub Kubín kontratenor
Libor Komárek tenor
Radek Mach tenor
Aleš Malý baryton
Martin Struna baryton
Václav Kovář bas
Richard Uhlíř bas – umělecký vedoucí
Marek Štryncl dirigent

Světelný a výtvarný design: Milan Drašnar a doc. Jaroslava Severová, Katedra výtvarné kultury a textilní tvorby PdF UHK
Osvětlovací technologie: Petr Zima, Filharmonie Hradec Králové

Estonský skladatel Arvo Pärt (*1935) narazil u sovětských cenzorů jak s kompoziční technikou uplatněnou v Nekrologu (1960), tak s náboženským obsahem Creda (1968), neboť – jak řekl muzikolog Jurij Cholopov – Bůh a Ježíš Kristus byli ještě větší nepřátelé režimu, než Webern nebo Boulez. V roce 1972 skladatel konvertoval k pravoslaví a po dlouhém odmlčení přišel s dvojhlasou klavírní miniaturou „Für Alina“ (1976). V redukci na minimum, na semínko, které nikdy neumírá, začal opatrně objevovat nekonečno a cudnost. Základem se stal dvojhlas, v němž odpuštění symbolizující hlas tintinnabuli (lat. zvonečky) sestávající výhradně z tónů durového nebo mollového trojzvuku nese melodický hlas, člověka bloudícího ve svém egoismu. V hlasu tintinnabuli Pärt využívá vždy jen ten tón, který leží nejblíže k tónu melodie: „Celé tajemství spočívá v přitažlivé síle mezi prvky. Čím jsou blíže k jádru, tím je potenciál silnější. Stálé centrum, je třeba budovat kolem tohoto jádra. …Toto jádro není možné vysvětlit slovy – chtěl bych ho tedy alespoň vysvětlit hudbou“, řekl Pärt. Umělec, který chce víc než výraz Já, víc než domýšlivost nebo rozptýlení, se podle Pärta nutně musí pokusit dosáhnout onoho prahu odosobnění, za nímž pohřbení Já způsobí odlesk anonymity božského umění. Teprve dokonalé bytí mimo sebe vede k dokonalému bytí v sobě.

„Vše na světě je numericky uspořádáno tak, nebo onak. Pravidla jsou definována všude – musí to tak být. Ale na druhou stranu tato matematická pravidla nesmějí být nejdůležitější součástí hudby. Musí být jednoduchá, jsou pouhou kostrou nebo osnovou,“ je přesvědčen Pärt. Ve skladbě Festina lente [Spěchej pomalu] pro smyčcový orchestr a harfu ad libitum z roku 1988 skladatel využil tónový materiál pouze „bílých kláves“. Kostru skladby představuje melodie viol dlouhá sto čtyři taktů, která je přenášena melodicky přesně do dalších hlasů, avšak v rytmických obměnách. Do hlasu houslí v diminuci (všechny rytmické hodnoty jsou poloviční) a do společného hlasu violoncell a kontrabasů v augmentaci (všechny rytmické hodnoty jsou zdvojnásobeny). Nástup hlasů je současný, takže jedna melodie postupuje vpřed ve třech různých tempech zároveň. V nejvyšším hlasu zazní celá čtyřikrát, v prostředním dvakrát a v nejhlubším jednou. Sedm opakování ve třech hlasech doplní osmý nástup potrojného tématu, quasi návrat na začátek skladby. Tentokrát je však již v nejvyšší poloze doprovázen hlasem tintinnabuli. Číselná symbolika osm krát tři, dává čtyřiadvacet písmen řecké abecedy, které si měl Císař Augustus přeříkat dříve, než promluvil. Spěchat pomalu, to je cesta, jak se zbavit subjektivních, neuvážených výroků. Mlčení má hodnotu zlata. Jak řekl skladatel: „když se přistoupí s láskou k mlčení, může vzniknout hudba.“

Na významné skladatele 19. století chudé Nizozemí se dočkalo svého velikána ve 20. století v osobě Louise Andriessena (*1939). V minulosti levicově orientovaný umělec se stal známým i pro svoji kritiku umělecké politiky orchestru Concertgebouw. V roce 1969 dokonce narušil spolu s dalšími demonstranty koncert tohoto tělesa a na bezmála půlstoletí pak jako skladatel médium symfonického orchestru opustil. V čele jím založených souborů De Volharding a Hoketus elektrizoval publikum po vzoru rockových hvězd a svými díly proměňoval muzikantskou interpretační praxi vytrvalým odstraňováním železné opony mezi artificiální a popovou hudbou. Politické důvody pro kombinování nástrojů klasického instrumentáře s nástroji, které v orchestrech běžně nenajdeme, se spojily se skladatelovou ryze estetickou volbou. Andriessen, někdejší žák Beria, později ovlivněný Stravinským a americkým minimalismem, dospěl ke komplexnímu, nikoli však komplikovanému hudebnímu jazyku založenému na technice opakování a homofonii ve formě rytmicky shodného postupu hlasů, příp. pohybu hlasů po shodných tónech, jako symbolu nikoli neosobního kolektivismu, ale rovnosti a spolupráce.

Skladba Mysteriaën [Mysteria] vznikla na objednávku Královského orchestru Concertgebouw u příležitosti 125. výročí založení orchestru a koncertní síně Concertgebouw. V duchu oboustranného usmíření objednavatel souhlasil se zvláštním obsazením orchestru (mj. se dvěma klavíry a třemi harfami, přičemž třetí je částečně přeladěná), které Andriessenovi zaručilo, že zůstane jako skladatel sám sebou. Andriessen věří, že úplná abstrakce vede ke smrti hudby, která chce být obklopena jinými světy, jako je divadlo, láska nebo Bůh. Duchovní a světské, katolictví a liberální svět umění se u Andriessena prolíná od dětství. Mysteria jsou inspirována Následováním Krista od Tomáše Kempenského, který prožil většinu života v klášteře ve Zvolle nedaleko Utrechtu, kde vyrostl Andriessen. Šest částí díla skladatel přirovnává ke sledu fresek, které v náboženském prostředí zobrazují i světské výjevy, malíře nebo stavitele chrámu, případně objednavatele. Názvy jednotlivých částí opisují názvy vybraných kapitol Následování Krista. První věta pohlíží na naše pocity zaneprázdněnosti jako na marnou touhu po bohatství, postavení, dlouhověkosti – po všem, co pomíjí. Litanie druhé části složené ze samostatných, vzájemně se doplňujících akordů (technicky jde o pro Andriessena typický hoquetus) sugeruje vizi ztracené blaženosti: nikdo nemá, co by chtěl. Třetí věta je centrální prosbou o ticho poznání, bezprostřední dotek pravdy, působení Boha. Ve čtvrté části Mysterií se mihne vzpomínka na skladatelova otce Hendrika Andriessena, rovněž skladatele, ale také varhaníka, resp. na jednu z jeho písní, kterou si Louis zapamatoval z dětství. Znovu se vynořivší pocit synovské důvěry se dobře pojí s tématem dočasného pozemského zakoušení boží milosti, jakési předzvěsti nebe, která přichází a míjí, což představuje zkoušku pro pravého milovníka Boha. Předposlední část staví proti sobě rychlý pohyb ve smyčcích a zvuk žesťových nástrojů, vrozený pud ke konání špatností a Bohem daný dar milosti. Pláč trubky nad nestálostí našeho místa na zemi otevírá šestou větu, epilog věnovaný od veškeré tělesnosti očištěné duši.

Unsuk Chin (*1961) se narodila v Soulu, v letech 1985–88 studovala v Hamburku u György Ligetiho a nyní žije v Berlíně. Za svůj Houslový koncert získala v roce 2004 Grawemeyerovu cenu. Její opera Alenka v říši divů pak byla vyhlášena operní premiérou roku 2007. Mezi interprety hudby Jihokorejčanky patří Kent Nagano, Simon Rattle, Gustavo Dudamel, Neeme Järvi, Myung-Whun Chung, Berlínští filharmonici, Chicagský symfonický orchestr, Losangeleská filharmonie a Londýnský filharmonický orchestr. Novou operu objednala u skladatelky Královská opera v Londýně. Třebaže Chin zkoumala zvuk i pod „mikroskopy“ elektronických hudebních studií Technické univerzity v Berlíně, pařížského IRCAMu nebo Západoněmeckého rozhlasu, důvěřuje při komponování staromódním prostředkům: papíru, tužce, pravítku a gumě. Nevěří konceptu avantgardy, ale ani neoromantismu, neoklasicismu a dalším neoismům. Podle skladatelky existovalo mnoho věcí, o kterých si myslíme, že jsme je vynalezli, již v rané evropské nebo mimoevropské hudbě. I když člověka při pohledu zpět napadá, že všechno již bylo, má zůstat vynalézavý a psát hudbu plnou fantazie: „Moje hudba je zrcadlový obraz mých snů. Pokouším se hudbou vyjádřit dojem zářícího světla a jas barev z mých snů, hru světla a barev, která vyplňuje prostor a bere na sebe zvukovou podobu,“ říká Unsuk Chin.

V sedmivětému cyklu Miroirs des temps [Zrcadla času] se myšlenka zrcadlení promítá i do vlastní struktury díla. První a sedmá věta má shodnou textovou předlohu, sentenci „uprostřed žití jsme ve smrti“ a biblické pasáže o smrtelné úzkosti (Ž 68(69):21, Ž 17(18):5-6, Mat 26:38). Zrcadlový převrat názvu sedmé věty (1. Media vita in morte sumus / 7. sumus etrom ni ativ aideM) naznačuje, že se poslední věta rovná první, s tím rozdílem, že se celá hraje v račím pohybu, tj. pozpátku. Na pozici druhé a šesté věty se objevují světské písně, Johannesa Ciconii (1370–1412) a anonymní kyperská milostná píseň ze 14. století. Společným rysem třetí a páté věty je bohatý vícehlas, resp. využití račích kánonů. Jejich podstata spočívá v tom, že druhý hlas zpívá nebo hraje melodii prvního hlasu pozpátku, přičemž oba hlasy zpravidla začínají současně. Třetí věta používá první verš a strukturní nápad skladby „Můj konec je můj začátek, můj začátek je můj konec“ Guillauma de Machaut (cca 1300–1377). Machautovo rondeau je raným příkladem hudebního palindromu, skladby, která zní stejně, ať je hrána od začátku, nebo od konce. Spolu s račím kánonem nalezneme palindrom v prvním ze tří oddílů (ABC) třetí věty: uprostřed oddílu A začne v souladu s otočením významu textu i reverzní pohyb některých hlasů. V oddílu B ozvláštňuje račí kánon v sopránové zobcové flétně a pikole hoquetová technika. Ta využívá pomlk jako kontrapunktických hodnot – tónům prvního hlasu převážně odpovídají pomlky druhého hlasu a naopak. Smrt je zatáčkou na cestě, která jen odnímá druhé našemu zraku, tak zní poselství básně Fernanda Pessoy zhudebněné v páté větě formou jedenáctihlasého račího kánonu. Centrální čtvrtá věta je čistě instrumentální. Zrcadla času jsou mnohem spíše rituálem, než dramatem. V jistém smyslu mají se západní vokální hudbou společného méně, než by se na první pohled zdálo. Forma skladby vylučuje každé finální zacílení, vyústění do závěrečné katarze. Ocitáme se mimo lineární čas v obvyklém slova smyslu. Dvě časové linky jdou současně proti sobě, jedna od začátku, druhá od konce. Moment protnutí uprostřed je smrt.

Marek Štryncl zastával již během studia na konzervatoři v Teplicích funkci koncertního mistra Severočeské filharmonie. Absolvoval pražskou Akademii múzických umění v oboru dirigování, hru na violoncello studoval na Dresdner Akademie für alte Musik (dnešní Akademie für Alte Musik in Baden-Württemberg e.V.). Zúčastnil se mnoha kurzů zaměřených na stylovou interpretaci. Zájem o dobovou interpretaci ho v roce 1992 přivedl k založení souboru Musica Florea, s nímž oživuje znovuobjevené autory zejména českého baroka a klasicismu. Je iniciátorem unikátního projektu převozného barokního divadla Florea Theatrum. Vedle sólové a komorní hry na violoncello se příležitostně věnuje kompozici. Spolupracoval se soubory New Israeli Vocal Ensemble, Orlando Consort, Les Musiciens du Paradis, sólisty Magdalénou Koženou, Phillipem Jarousským. Účinkoval na festivalech Pražské jaro, Resonanzen ve Vídni, van Vlaanderen v Bruggách, Dnech staré hudby v Šoproni a Řeznu ad. Nahrál desítky CD, z nichž mnohá získala významná ocenění (Diapason d'Or 1994, Zlatá Harmonie 1997, MIDEM Classical Award 2003.) Nevyhýbá se ani experimentálním projektům, kam patří spolupráce se zpěvačkou Ivou Bittovou (Vladimír Godár, Mater, ECM 2007) nebo provádění romantické symfonické hudby na dobové nástroje (Antonín Dvořák, ARTA Records 2009). V současné době vyučuje dirigování, sbormistrovství chrámové hudby a hru na barokní violoncello na Univerzitě Karlově v Praze a na specializovaných kurzech a seminářích. Je sbormistrem koncertní skupiny Českého chlapeckého sboru Boni pueri.

Vokální soubor GENTLEMEN SINGERS se sídlem v Hradci Králové byl založen v roce 2003 a během své krátké historie se zařadil k hudebním uskupením známým a žádaným u nás i v zahraničí. Repertoár souboru zahrnuje období od gregoriánského chorálu až po úpravy moderních populárních melodií, přičemž nejvýznamnější část tvoří vokální tvorba 19. a 20. století, lidové písně z Čech, Moravy, Slovenska a současné skladby často zkomponované nebo upravené přímo pro Gentlemen Singers. Soubor pravidelně hostuje na festivalech po celé Evropě a natáčí hudební pořady pro rozhlas i televizi. Od svého vzniku absolvoval více než tři sta koncertů ve čtrnácti zemích světa (např. Německo, Francie, Španělsko, Nizozemí, Estonsko, Rusko, Tunisko či USA). Gentlemen Singers pořádali ve spolupráci s Filharmonií Hradec Králové abonentní cyklus Komorní večery s Gentlemen Singers, ve kterém se představily soubory jako Ensemble Amarcord, Banchieri Singers či Close Harmony Friends. Mezi významné úspěchy souboru patří druhé místo z prestižního soutěžního festivalu Tolosa Choral Contest (2008). Velmi kladně byly přijaty také tři CD nahrávky: CANTO ERGO SUM (Zpívám, tedy jsem), Gentlemen Singers LIVE a IN EUROPAM NATUS EST (V Evropě narozen jest). Odborná hudební kritika označila Gentlemen Singers za „vokální naději a živou vodu pro českou sborovou scénu“.

Filharmonie Hradec Králové byla založena v roce 1978 pod názvem Operní orchestr města Hradec Králové, o rok později bylo těleso přejmenováno na Symfonický orchestr Hradec Králové, v roce 1987 na Státní symfonický orchestr Hradec Králové. Od vzniku České republiky (1. 1. 1993) nese orchestr název Filharmonie Hradec Králové, vyjadřující historickou kontinuitu sahající přes Filharmonii Sokola v Hradci Králové až k Filharmonické jednotě činné ve městě od roku 1887. Významné období uměleckého rozkvětu tělesa je spojeno se jménem prof. Františka Vajnara. Od sezony 2012–2013 je šéfdirigentem FHK Andreas Sebastian Weiser. FHK účinkovala v Belgii, Francii, Itálii, Německu, Nizozemí, Polsku, Rakousku, Španělsku a Švýcarsku. Dosaženou interpretační kvalitu orchestru dokumentují CD nahrávky pro tuzemské i zahraniční společnosti nebo Český rozhlas. Od roku 2005 je Filharmonie Hradec Králové pořadatelkou festivalu Hudební fórum Hradec Králové.