english2018    20. 11. 22. 11. 24. 11. 27. 11.

Pondělí 4. 11. 2013, 20.00 hod.
Sál Filharmonie Hradec Králové

----------

Georg Friedrich Haas
in vain pro 24 nástrojů (2000)

Peter Vrábel dirigent
Orchestr Berg

----------

Videoprojekce a light design: Jaroslava Severová, Pavel Trnka, Petr Zima, práce studentů oboru Grafická tvorba – multimédia, Katedra výtvarné kultury a textilní tvorby Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové

Rakouský skladatel Georg Friedrich Haas (*1953), držitel Velké rakouské státní ceny v oboru hudba za rok 2006, se narodil ve Štýrském Hradci. Dětství prožil ve vorarlberském údolí, ve kterém se příroda jevila spíše jako temná, jen zřídka sluncem prosvětlovaná síla. Za Haasovým zájmem o odvrácenou stranu věcí, neromantickým pojetím noci nebo důrazem na světelné efekty můžeme hledat skladatelův niterný zápas o světlo, překonávání pocitu vyloučenosti a totálního selhání. Jeho hudba není prosta smutku, strachu, pocitů, že je člověk někam neúprosně hnán, ať chce nebo ne. Pro posluchače to znamená vydat se na cestu do neznáma a riskovat. Neexistuje žádný jiný způsob, jak zjistit, co se skrývá za Haasovou hudbou, než se jí svěřit. Je to případ všechno, nebo nic.

Existuje jen velmi málo hudby, kterou lze srovnat s in vain. Snad by to mohly být běhavé figurace Houslového koncertu Ligetiho připomínající v norách mizející králíky z Alenky v říši divů nebo mezigalaktický klid Atmosfér téhož autora. Většina hudby Haasovy skladby se však nepodobá žádné jiné. Vypomoci si můžeme představou Rothkových obrazů přenesených do hudby. Také in vain působí dojmem, že pulzuje a září. Paradoxně vyzařuje světlo i ve chvílích, kdy se hudba podle pokynů partitury ponoří do tmy a interakce hudebníků se dlouhé minuty odehrává jen na základě zvukové situace. Čím déle se na Rothkovy obrazy díváme, tím dynamičtější se zdají být. I to platí u tohoto kusu. A nabízí se i další přirovnání, prokazatelná inspirace: Haas byl zaujat schody grafika M. C. Eschera, jejichž nepřetržitý stoupavý pohyb ústí díky optickému klamu opět do výchozího stanoviště. Ve schodech, jež vrací diváka do situace, o které si myslel, že ji již překonal, má původ i titul in vain, česky marně, resp. nadarmo.

I když Haas zpravidla nezhudebňuje nějaký estetický program nebo příběh, na počátku kompozice in vain stála konkrétní nálada: rozpaky nad vzestupem krajní pravice v Rakousku, nad černo-modrou vládní koalicí vzniklou v roce 2000. Rakouští lidovci tehdy opustili velkou koalici se sociálními demokraty a uzavřeli spojenectví s krajně pravicovou stranou Svobodných Jörga Haidera, což vedlo k rozsáhlé vnitropolitické krizi a vyústilo v roztržce s ostatními členskými zeměmi Evropské unie. Díky tehdejšímu rakouskému kancléři Wolfgangu Schüsselovi Haas znovu objevil kouzlo reprízy. Nepojímá ji však v brucknerovské tradici euforicky, ale v tradici schüsselovské jako katastrofu. Návrat na začátek skladby lze sotva vnímat jinak než jako skličující. Na konkrétní politický podnět můžeme dnes již zapomenout, protože skladba měla díky svým čistě hudebním kvalitám delší život než tehdejší vláda. Spíše než tragickým nebo aktivistickým dílem je totiž in vain sestupem do pravěké temnoty, do míst odkud hudba pochází a kde se rodí.

Když ve skladbě nastoupí své sólo harfa, naskočí ihned pocit, že je strašně rozladěná. Ve skutečnosti jen není naladěná v dnes obvyklém temperovaném ladění, ve kterém se nese úvodní tónové víření. Haas od této chvíle pracuje i s tónovými výškami, kterých lze docílit profouknutím přirozeného rohu bez dolaďování nátiskem. Skladba tak netematizuje jen protiklad světla a tmy, ale staví proti sobě také různá ladění. Akord sestavený z tónů přirozeného rohu dává zvuku zvláštní krásu. V okamžiku, kdy se přidá druhý akord, však na rozdíl od temperovaného ladění vzniknou náhle střety velice blízkých intervalů, tedy zázněje. Srozumitelně řečeno, skladatel získá podobný zvuk, jako když rozezní tři struny na rozladěném klavíru. Takový nečistý zvuk je ovšem důsledkem čistého ladění. Tento zdánlivý protimluv, tedy že důsledkem čistoty je nečistota, skladatel považuje základní lidskou zkušenost. Haas pracuje s mikrotonalitou nikoli ve smyslu přesných čtvrttónů v duchu harmonických postupů pionýrů čtvrttónové hudby, Ivana Vyšněgradského nebo našeho Alosie Háby, ale spíše ve smyslu sbližování půltónů, jejich rozlaďování. Na to odkazuje číselná symbolika počtu interpretů s dirigentem a bez dirigenta. Na poměru 25:24 staví aristoxenovské přirozené ladění konstrukci tzv. malých půltónů, které zní v určitém kontextu výborně, ale v jiném dosti špatně.

„Pro mou hudbu je asi velice důležitá kombinace identity a prolínání zvuku na jedné straně a tření na straně druhé, což je cena, kterou je třeba za ono prolínání zaplatit – nebo je to možná odměna, kterou tím získáme, jelikož tření je také cosi krásného,“ řekl skladatel. Jestliže Wagner v předehře k Rýnskému zlatu vnesl do hudby dlouhým setrváváním na akordu Es dur bezčasí a vykročil za hranice hudby do oblasti filozofie, pak lesní rohy a trombóny v in vain jakoby sestupovaly ještě před tento moment a daly nahlédnout do Wagnerova podvědomí ve chvíli, než začal Rýnské zlato psát. Vrchol skladby patří podle Simona Rattla k deseti nejúžasnějším minutám, jaké kdy kdo napsal, a Haas se v nich postavil na roveň posledního velkého skladatele, György Ligetiho.

Peter Vrábel je slovenský dirigent, který žije a pracuje v Praze. Již jako student Akademie múzických umění spolupracoval s řadou komorních a symfonických orchestrů a Kühnovým dětským sborem. V roce 1995 založil Orchestr Berg a byl to on, který vytvořil koncepci hudebního směřování tělesa – jeho tvůrčí nápady a podněty k zajímavým projektům jsou pro orchestr stálým a neocenitelným přínosem. Díky němu je dnes Orchestr Berg oceňován jako jedinečný interpret hudby 20. století a soudobé. Je neúnavným a originálním propagátorem nové hudby, aktivně spolupracuje se soudobou českou skladatelskou špičkou a prostřednictvím nejrůznějších projektů vytváří inspirativní tvůrčí prostor pro vynikající umělce mladé generace. Má velmi široký umělecký záběr – přestože se zaměřuje na novou hudbu, koncerty doplňuje hudbou starších období, takže se v této souvislosti zabývá i dobovou interpretací. Vytvořil velké množství snímků pro Český rozhlas, své všestranné schopnosti využil při natáčení alba jazzového pianisty Franka Mantootha nebo při nahrávání pro film. Hostuje v Národním divadle v Praze (představení Zlatovláska). Je držitelem Ceny Gideona Kleina. V roce 2010 získal od České hudební rady (sekce Mezinárodní hudební rady při UNESCO) ocenění za zásluhy o kvalitu a šíření české hudby.

Orchestr Berg je špičkové mladé těleso, které přináší svěží vítr na českou hudební scénu – uvádí divácky atraktivní a inovátorské projekty, které kladou důraz především na současnou hudbu a hudbu 20. století. Tu kombinuje například s divadlem, filmem, baletem, pantomimou, videoartem, výtvarným uměním apod., vystupuje často mimo tradiční sály. Prostřednictvím pravidelných objednávek nových děl u českých skladatelů především mladé generace pomáhá vytvářet nové hodnoty a investuje do budoucnosti hudby a umění. V současné době má na svém kontě již desítky světových premiér, ale také mnoho českých premiér vynikajících světových autorů. Ke koncertní činnosti orchestru patří vystoupení na mezinárodních festivalech a významných domácích pódiích. Spolupracuje s baletem Národního divadla (představení Zlatovláska a Ibbur). K mnoha snímkům pro Český rozhlas i na CD v roce 2007 přibyla nahrávka prvního profilového pořadu pro ČT. Orchestr Berg založil v roce 1995 dirigent Peter Vrábel, který je dodnes jeho uměleckým vedoucím.