english2023    24. 10. 26. 10. 3. 11.



« Zpět na program HFHK 2017

Úterý 31/10 2017, 20.00 h
Sál Filharmonie Hradec Králové

Pēteris Vasks

Symfonie (č. 1) pro smyčce – „Balsis“ [Hlasy], (1991)

  • 1. Klusuma balsis [Hlasy ticha]
  • 2. Dzīvības balsis [Hlasy života]
  • 3. Sirdsapziņas balss [Hlas svědomí]

Objednávka Komorního orchestru Ostrobothnia
Prem. 8. 9. 1991, Kokkola, Komorní orchestr Ostrobothnia, Juha Kangas

Přestávka

Henryk Mikołaj Górecki

Kleines Requiem für eine Polka [Malé rekviem za jistou polku] op. 66 (1993)

  • 1. Tranquillo (osminová nota = ca 72)
  • 2. Allegro impetuoso – marcatissimo (čtvrťová nota = ca 152)
  • 3. Allegro (čtvrťová nota = ca 152) – deciso assai
  • 4. Adagio (čtvrťová nota = ca 60) – cantabile

Objednávka Holland Festival pro Schoenberg Ensemble
Prem. 12. 6. 1993, Amsterdam, Beurs van Berlage, Wang Zaal, Schoenberg Ensemble, Reinbert de Leeuw

Wojciech Kilar

Koncert pro klavír a orchestr (1997)

  • 1. Preludium – Andante con moto (attaca)
  • 2. Corale – Largo religiosamente (attaca)
  • 3. Toccata – Vivacissimo

Prem. 27. 9. 1997, Varšavský podzim, Peter Jablonsky, Velký symfonický orchestr Polského rozhlasu, Antoni Wit

Marcin Koziak klavír
Filharmonie Hradec Králové
Maciej Tworek dirigent

Divadelně pohybové ztvárnění skladby Henryka Mikołaje Góreckého.
Samoty a lásky pro tři postavy, tři pokoje a tři cesty.
Účinkují: HOLEKTIV – Eva Stará, Karolína Křížková a Andrea Vykysalá
Choreografie: Adam Halaš
Projekt vznikl ve spolupráci s HAMU v Praze.

Světelný design: Jaromír Vlček
Osvětlovací a vizuální technologie: Petr Zima


Lotyšský skladatel Pēteris Vasks (*1946) pochází z baptistické rodiny bývalého ministra nezávislé meziválečné Lotyšské republiky. Skladbu vystudoval z politických důvodů v Litvě. Symfonii pro smyčce „Hlasy“ začal komponovat na konci roku 1990 v nejtěžší fázi oddělování pobaltských republik od Sovětského svazu, jehož vlastní konec byl na dosah ruky. V lednu 1991 proti rodícím se demokraciím brutálně zasáhla sovětská armáda. V Litvě zahynulo třináct civilistů, v Lotyšsku pět a lidé trávili bezesné noci na barikádách. Ve třech bez přestávky navazujících větách symfonie Vasks s láskou a vírou přemítá o svých nejdůležitějších tématech: životě, věčnosti a svědomí. Přítomnost vnitřního mravního příkazu i ostrý kontrast mezi čistou krásou ideálů a tragicky vzrušeným stavem vytváří hluboce meditativní základní náladu skladby. První část – Hlasy ticha – skladatel popsal jako naslouchání v nekonečnosti hvězdné noci, resp. smyčcový chorál věčného ticha. Vědomí lehkého smutku z nezadržitelného plynutí času prostupuje tuto předehru k dvěma následujícím částem. Druhá věta – Hlasy života – byla zamýšlena jako velkolepý obraz probouzející se přírody. Hlasy ptáků ztělesňují krásu a symbolizují bytí. Vychází slunce, možná se narodí dítě. Oslava života se však nese v mollové tónině. „Je to moje zvláštnost, nebo charakterová vlastnost mého národa, který mohl tak málo žít svobodně?“, ptá se v komentáři k symfonii skladatel. Třetí část – Hlas svědomí – je návratem do reality konce 20. století s hrozícími ekologickými katastrofami, obrněnci, raketami a utlačovanými národy. Vizí zatmění a zničení skladatel klade naléhavé otázky sobě i posluchačům. A pak znovu zazní (nebo snad nikdy nepřestal znít?) útěšně a tázavě chorál Hlasů ticha. Zatímco nahoře je hvězdné nebe, v nejhlubším hlasu současně tluče srdce – v kontrabasu, na který skladatel sám hrál profesionálně. U Vaskse se krása pojí s bázní. Vznešené nekonečno hvězdné oblohy, představa nepředstavitelného, splývá s mravním smýšlením tragických hrdinů, schopností pohlédnout do očí druhého a do vlastního svědomí.

Místa provedení symfonie: Kokkola, Londýn, Vale of Glamorgan, Edinburgh, Galway, Limerick, Gera, Riga, Mnichov, Berlín, Lipsko, Wiesbaden, Meiningen, Mikkeli, Jena, Altenburg, Karlsruhe, Kanada, Ingolstadt, Kiel, Augsburg, Rottenburg, Curych, Heilbronn, Stuttgart, Göttingen, Lüneburg, Schwerin, Praha, Orsa, Novosibirisk, Schwerin, Miyagi, Vilnius, Viernheim, Spjelkjavik, Milwaukee, Poznaň, Nice, Biesenbrow, Sodankylä, Sofia, Detmold, Trutnov

Malé rekviem za jistou polku (1993) pro klavír a třináct nástrojů polského skladatele Henryka Mikołaje Góreckého (1933–2010) nechává nezodpovězenou již první otázku. Nejenže nevíme, o kterou polku jde, ale podle originálního německého názvu skladby – Kleines Requiem für eine Polka – není jisté, zda měl skladatel na mysli polku – český tanec, nebo Polku – příslušnici polského národa. Górecki tvrdil, že skladba vyjadřuje lítost nad rozpadem Československa v roce 1993 a nastupující globalizací. To by potvrzovala cirkusově groteskní polka na pozici třetí věty. Původní upřesňující titul „noční serenáda“ i důvěrný charakter první a poslední části nevylučuje možnou inspiraci osobnější povahy. Lyrické pasáže první věty přináší hudby výjimečné krásy. Górecki byl přesvědčený, že umění je předáváním důležitých duchovních zkušeností a hudba sama hostem z jiného světa. V době neexistujících pravidel, zposvátnění hulvátství a ohrožení toho nejcennějšího v člověku, totiž citu, skladatel hledal v kráse záchranu před zoufalstvím tohoto světa. Skrze krásu, jejímž materiálem měla být veškerá pravda a veškeré dobro, ukazoval na posvátno, po kterém lidé prahnou, byť se to ne vždy odvažují přiznat. Čím více se Górecki stával slavným, tím raději se skrýval v Katovicích (kde se stal kdysi rektorem Hudební akademie, ale na protest proti vměšování komunistické strany na tuto funkci rezignoval), a zvláště v Ząbu, nejvýše položené obci Polska u Zakopaného. Nepodlehl pokušení napsat další dílo ve stylu Symfonie č. 3, jejíž nahrávka se v roce 1992 stala nejprodávanějším albem soudobého skladatele v dějinách, ale skromným rekviem zůstal věrný vnitřní tvůrčí intuici. Zvláštním rysem Góreckého představivosti je zpomalení hudebního času a vynalézavost v opakování a navracení motivu po jemných obměnách. Schopnost vposlouchávat se a nechat vyznívat, doznívat a přeznívat. To vše s nekonečnou trpělivostí. Do nejjednodušších melodií a trojzvuků skladatel přidával prvek trpkosti – tóny vzbuzující ostré napětí, které zadíral pod kůži nekonečným opakováním. Pozdní obliba bolestné, prudce naléhavé disharmonie je variantou drsnosti, která byla Góreckého naturelu vlastní odjakživa. I když Górecki v Malém rekviem za jistou polku drásavosti ubíral, řezavosti a palčivého smutku tím neubylo, právě naopak. Částečné nebo občasné narušení harmonie působí ještě drastičtěji a činí smutek bezedným.

Místa koncertních provedení skladby (mimo provedení s baletem): Varšava, Haag, Amsterdam, Groningen, Londýn, New York, Bonn, Hudersfield, Tromso, Dánsko, Bilbao, Barth, Helsinky, Milwaukee, Cleveland, Brusel, Memphis, Baltimore, Kyoto, Bloomington, Rackham, Chambersburg, Barcelona, Milán, Glasgow, Aspen, Rochester, Slagelse, Birgerod, Ósaka, Kitchener, Oberlin, Stors, Pittsburgh, Cluvers City, Cardiff, Lovaň, Montreal, Hasselt, Caracas, Saskatoon, Los Angeles, Santa Fe, Drážďany, Horsham, Manchester, Vermont, Racine, Birmingham, Erfurt, Nutida, Lübeck, Sheffield, Edinburgh, Woking, Varmlands, Lambertville, Zaragoza, Barcelona, Düsseldorf, Bolzano, Krakov, Reykjavík, Aichi, Paleromo, Perth, Memphis, Samta Cruz, San Francisco, Monterey, Ithaca, Poughkeepsie, Kodaň, Kuala Lumpur, Bastrop, Long Beach, Williamstown, Sydney, Prince George, Berlín, Honolulu, Bethesda, Winnipeg, Katovice, Moskva, Bukurešť, Filadelfie, Jyväskylä, Leeds, Hong Kong, Plock, Santa Monica, Bochum, Madison, Courtrai, Halle, Venlo, Heerlen, Maastricht, Washington, Brno, Liverpool, Koblenz, Mexico City, Yomiuri, Aken, Eindhoven, Rzeszów, Charleston, Nagano, Vendome, Dorpskerk, Breda, Gettysburg, Turlock, Mnichov

Koncert pro klavír a orchestr (1997) tvoří spolu s Oravou (1986) a Chorální předehrou (1988) trojici nejčistších, barokem prodchnutých děl polského skladatele Wojciecha Kilara (1932–2013). Orava byla mimoto inspirovaná živelností a energií tatranských lidových muzik, Chorální předehra přidala k minimalistickému opakování krátkých rytmických a melodických motivů krajně zpomalený, přesto jasně vnímatelný vývoj formy a výrazu. Barokní vlivy žijí i ve formě Klavírního koncertu, jehož bez přestávky navazující věty zastupují preludium, chorál a fugu, s tím rozdílem, že fuga je nahrazena toccatou. Preludium pro strunné nástroje vyrostlo z improvizace sloužící k uvolnění prstů hráče. Náladu první věty koncertu určuje impresionistický akord a-c-e-g. Obsahuje jak durový trojzvuk (c-e-g), tak mollový (a-c-e). Kilar v této dvoupólovosti viděl sám sebe, vesele-smutného člověka. V druhé větě skladatel cituje gregoriánský chorál, jednohlasý latinský bohoslužebný zpěv římské církve. Konkrétně nápěv Zachariášova kantika Benedictus Dominus Deus Israel (Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, Luk 1,67–79). Melodika, která se blíží mluvené řeči, vychází ze sólového zpěvu žalmů. Hráčskou přístupnost prvních dvou vět od základu mění závěrečná toccata. Primární funkcí toccaty je od 17. století předvedení možností nástroje a dovedností hráče. Kilara inspiroval k tvorbě zájem hudebníků. Bez objednávky nepsal a ani Klavírní koncert by nevznikl, nebýt poptávky ze strany švédského klavíristy polského původu Petera Jablonského. V minulosti byla Kilarova tvorba podvědomě napojena na osud národa: v Exodu například předpověděl přechod přes komunistické Rudé moře, aniž mohl tušit vznik Solidarity. Od znovunabytí svobody se ale zabýval samotnými zvuky. Oživení dvanácti mrtvých půltónů, aby probouzely naději, považoval za řemeslo, čekal však na moment inspirace, kdy Bůh přitaká jeho záměru. Za duchovní nepovažoval jen hudbu s příslušným textem. Věřil, že se Bůh těší z krásy, protože krásné je dobré a co je dobré, je svaté. Když Augustinus řešil otázku oprávněnosti smyslového krásna v bohoslužebném zpěvu kvůli nebezpečí, že zvuky, barvy a formy budou shledány samy krásnými, pomohl mu zážitek z poslechu sólového zpěvu žalmů. Uvědomil si, že umělecké výtvory a citlivost pro ně přichází od Boha: protože mají léčivý účinek, je možné ocenit jubilus beze slov, který vyjadřuje, co není možné vyjádřit slovy.

Místa provedení koncertu od dubna 2006: Rzeszów, Bydhošť, Budapešť, Varšava, Moskva (2. věta), Čenstochová, Krakov, Praha, Trondheim, Czeladź, Sopoty, Inowroclaw, Nijmegen, Arnhem, Roosendaal, Zoetermeer, Uden, Doetinchem, Zeist, Antverpy, Assen, Zwolle, Utrecht, Opole, Štětín, Katovice

Maciej Tworek studoval na Hudební akademii v Krakově hru na klavír ve třídě Jana Hoffmana (1988–91), v roce 1992 ukončil studia na Katedře hudební výchovy a v roce 1996 na Katedře skladby, dirigování a hudební teorie. Účastnil se dirigentských kurzů vedených Helmuthem Rillingem, Rogerem Norringtonem a Kurtem Masurem. V roce 1998 získal ocenění na Národní soutěži mladých dirigentů Witolda Lutosłavského v Białystoku. V letech 2005-12 byl dirigentem souboru Capella Cracoviensis, kde zastával rovněž funkci zástupce ředitele. Spolupracoval mj. s Národním symfonickým orchestrem Polského rozhlasu v Katovicích, orchestrem Sinfonia Varsovia, Národní operou Velkého divadla ve Varšavě, se sborem a orchestrem Filharmonie Karola Szymanowského v Krakově, s Lodžskou filharmonií Artura Rubinsteina, Filharmonií Witolda Lutosłavského ve Wrocławi, Filharmonií v Białystoku, se Státním symfonickým orchestr Nové Rusko, Venezuelským symfonickým orchestrem Simóna Bolívara (dříve Mládežnický orchestr Simóna Bolívara), Symfonickým orchestrem Středoněmeckého rozhlasu, Rozhlasovou filharmonií Severoněmeckého rozhlasu, Filharmonií Brno, se sbory Severoněmeckého rozhlasu, Středoněmeckého rozhlasu a Polského rozhlasu, s Pro Arte Singers, The Hilliard Ensemble aj. Od roku 2002 trvale spolupracuje s Krzysztofem Pendereckým, mj. připravoval premiéry Creda a Symfonie č. 8 za řízení autora. Pedagogicky působí na Hudební akademii v Krakově.

Marcin Koziak se narodil Krakově do hudební rodiny. Ve věku deseti let vyhrál svou první mezinárodní soutěž a jako jedenáctiletý debutoval s Filharmonií Karola Szymanowského v Krakově. Na Hudební akademii v Krakově studoval ve třídě Stefana Wojtasy, na Texaské křesťanské univerzitě ve Fort Worthu ve třídě Tamase Ungara. Přes svůj mladý věk účinkoval ve dvaadvaceti zemích Evropy, Asie, Severní Ameriky, včetně Japonska, Číny, USA, Ruska, Izraele, Ukrajiny, Rakouska, Itálie, Švýcarska, Rumunska, Chorvatska, Kanárských ostrovů, Gruzie, Estonska a Maďarska. Hrál v koncertních sálech Tokijského mezinárodního fóra, pekingského Zakázaného města i Národního centra múzických umění, Centra umění v Kóbe, mnoha významných sálech USA (Peabody auditoriu, Fergusonovu centru umění, Detroitské hudební síni, Lehmanově centru múzických umění), v pařížském Cortotově sále, v koncertních síních Národní filharmonie ve Varšavě, Národního symfonického orchestru Polského rozhlasu v Katovicích, v Miláně, Londýně, Ženevě, Záhřebu aj. Hrál pod taktovkou dirigenta Alexandra Lazareva, Antoni Wita, Jerzy Maksymiuka ad., s varšavskou Národní filharmonií, Národním symfonickým orchestrem Polského rozhlasu v Katovicích, orchestrem Sinfonia Varsovia, Poznaňskou filharmonií, Lodžskou filharmonií Artura Rubinsteina, Filharmonickým orchestrem Gran Canaria ad. V roce 2016 absolvoval třiatřicet koncertů na turné po USA s Polskou baltickou filharmonií Fryderyka Chopina v Gdaňsku. Vystupoval při státní návštěvě švédské královny v Polsku a zahájení předsednictví Polské republiky v Radě EU. Účinkoval na zahajovacím galakoncertu Muzea Fryderyka Chopina ve Varšavě při příležitosti dvoustého výročí narození skladatele. Nahrává pro rozhlas a televizi. Je držitelem 1. ceny na II. Mezinárodní chopinovské klavírní soutěži v Budapešti a 2. ceny a tří dalších cen na VII. Mezinárodní soutěži mladých klavíristů na památku Arthura Rubinsteina v Bydhošti.

Filharmonie Hradec Králové byla založena v roce 1978 pod názvem Orchestr města Hradec Králové, o rok později bylo těleso přejmenováno na Symfonický orchestr Hradec Králové, v roce 1987 na Státní symfonický orchestr Hradec Králové. Od vzniku České republiky (1. 1. 1993) nese orchestr název Filharmonie Hradec Králové, vyjadřující historickou kontinuitu sahající přes Filharmonii Sokola v Hradci Králové (1921–65) až k Filharmonické jednotě činné ve městě od roku 1887. Významné období uměleckého rozkvětu tělesa je spojeno se jménem prof. Františka Vajnara, který pracoval jako šéfdirigent s orchestrem nepřetržitě od roku 1991 až do roku 2001, kdy byl jmenován čestným šéfdirigentem tělesa. V letech 2001–2012 působil na postu šéfdirigenta tělesa Ondřej Kukal. Od sezony 2012–2013 je šéfdirigentem FHK Andreas Sebastian Weiser. FHK vystoupila na pódiích významných koncertních síní Evropy (Grosser Musikvereinssaal ve Vídni, Gewandhaus v Lipsku, Victoria Hall v Ženevě, Queen Elizabeth Hall v Antverpách, Tonhalle v Düsseldorfu, Neue Flora v Hamburku, KKL v Luzernu aj.), účinkovala v Belgii, Francii, Itálii, Německu, Nizozemí, Polsku, Rakousku, Španělsku a švýcarském Murtenu. Některé z koncertů byly přenášeny Českou televizí, Televizí Noe a Českým rozhlasem Praha. Dosaženou interpretační kvalitu orchestru dokumentují CD nahrávky pro tuzemské i zahraniční společnosti nebo pro Český rozhlas. FHK účinkuje na významných festivalech (Pražské jaro, Mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl, Mezinárodní hudební festival Janáčkovy Hukvaldy aj.). Od roku 2005 je, spolu s Českým rozhlasem Vltava, pořadatelkou unikátního festivalu Hudební fórum Hradec Králové, v rámci kterého provedla české premiéry děl Schnittkeho, Pendereckého, Henzeho, Kančeliho, Gubajduliny, Corigliana, Tan Duna, Arvo Pärta, ad. Všechny koncerty Hudebního fóra pravidelně živě přenáší Český rozhlas Vltava. Filharmonie Hradec Králové se dlouhodobě věnuje prolínání hudebních žánrů a koncertům typu crossover.

Výkladové texty: Mgr. Marek Hrubecký

« Zpět na program HFHK 2017