english2018    20. 11. 22. 11. 24. 11. 27. 11.

Čtvrtek 31. 10. 2013, 20.00 hod.
Sál Filharmonie Hradec Králové

Na památku Hanse Wernera Henzeho a Henriho Dutilleuxe

----------

Esa-Pekka Salonen
Houslový koncert (2009)
1. Mirage (Přelud)
2. Pulse I (Puls I)
3. Pulse II (Puls II)
4. Adieu (Sbohem)

***přestávka***

Hans Werner Henze
Scorribanda Sinfonica sopra la tomba di una Maratona (2001)

Henri Dutilleux
Métaboles (1957–64)
1. Incantatoire. Largamente
2. Lineaire. Lento moderato
3. Obsessionnel. Scherzando
4. Torpide. Andantino
5. Flamboyant. Presto

Andreas Sebastian Weiser dirigent
Milan Paľa housle
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
----------
Light design: Jaromír Vlček, Petr Zima

 

Seveřan Esa-Pekka Salonen (*1958) komponoval svůj Houslový koncert v době, kdy se po sedmnácti letech na postu hudebního ředitele Losangelské filharmonie rozhodl předat svou funkci do rukou Gustavo Dudamela a věnovat se vedle méně časově náročného angažmá u londýnského orchestru Philharmonia hlavně vlastní tvůrčí činnosti. Vědomí životního předělu ještě umocnila padesátka, věk neúprosně stírající skladatelův pocit-přelud, že je ještě mladý. Podtitul čtvrté věty Houslového koncertu – Adieu – má proto hluboký osobní význam. Z ničeho nic do neznáma, i tak se vykládá Salonenovo motto „Out of Nowhere“, které skladatel vepsal tužkou na první stránku koncertu premiérovaného v roce 2009. Devět měsíců od června 2008 do března 2009, kdy dílo vznikalo, se stalo krásnou paralelou k těhotenství a neslýchaný poslední akord koncertu skutečně otevřel dveře k novému životu.

Koncert vznikl z podnětu houslistky Leily Josefowiczové a je v určitém smyslu také jejím portrétem. Známá propagátorka soudobé hudby spolupracovala mj. s Johnem Adamsem nebo Oliverem Knussenem a již dříve premiérovala houslové koncerty Colina Matthewse nebo Thomase Adèse. Přáním virtuozky bylo, aby nový koncert obsahoval pomalou větu dávající prostor pro individuální vklad interpreta. Po vzoru sedmé symfonie Beethovena nebo Brucknera zvolil Salonen poprvé ve své tvorbě za těžiště skladby volnou větu. Nálada finále koncertu je prodchnuta vědomím přírodního koloběhu, ve kterém staré připravuje půdu a ustupuje novému. Sólové housle se tomuto plynutí podřizují komorním uplatněním. Do klidu je ponořeno i nokturno druhé věty: „Představoval jsem si tichý pokoj: vše co můžete slyšet, je tlukot srdce osoby tvrdě spící vedle vás v posteli. Nemůžete spát, ale není tam žádný pocit úzkosti, jen několik mírných, rozptýlených myšlenek ve vaší mysli“, řekl skladatel. Výrazové rozpětí čtveřice vět si nezadá s Dr. Jekyllem a panem Hydem. Zatímco první věta dá místy vzpomenout na barokní motoričnost, útočně se prosazující třetí věta zcela popírá technické limity houslové hry a ve specificky městském, kalifornském stylu žhaví prvky diskotékové a rockové hudby. Louisvillská univerzita udělila Houslovému koncertu Salonena v roce 2012 Grawemeyerovu cenu považovanou mnohými za Nobelovu cenu v oboru hudby.

Německý skladatel Hans Werner Henze (1926–2012) rozšířil – tak jako mnoho německých vzdělanců před ním – své obzory přechodem Alp. Od 50. let 20. století žil v Itálii, na Ischii, v Neapoli a Římě, aby nakonec našel klid pro tvorbu na svém starobylém sídle v Marinu na předměstí Říma. Skladatel sám sebe charakterizoval jako průmět temperamentu severoněmeckého kontrapunktu a ariosa jihu. Jeho fyzickou rozluku s Německem podmínilo politické klima adenauerovské éry nepřející levicovým revolucionářům a homosexuálům, ale také odmítnutí ze strany darmstadtské trojky avantgardistů, Bouleze, Nona a Stockhausena. Efektní povrch byl totiž pro Henzeho – podobně jako předtím pro R. Strausse nebo Stravinského – důležitější než ideologie pokroku západní hudby. Místo elitářských tendencí dal Henze přednost smyslnosti, bezprostřednímu přístupu k citu a sdělnosti. Někteří v jeho umění hledají pokus o smír mezi dělnictvem a buržoazií. Pokus kontroverzní, jak o tom svědčí například hamburský skandál a policejní zásah při premiéře skladby věnované Che Guevarovi v roce 1968.

Henze byl fascinován spojením hudby a pohybu, každou formou fyzické přítomnosti hudby v lidském těle. Jednovětá skladba Scorribanda sinfonica působí svou kinetickou energií i na ty posluchače, jejichž šálkem čaje není hudba 20. století, natož století jedenadvacátého. Vznikla na přelomu let 2000–2001 na objednávku Symfonického orchestru Severoněmeckého rozhlasu u příležitosti padesátého výročí koncertní řady „das neue werk“. Henze v tomto ohnivém Allegru nechává znovu ožít hudbu k tanečnímu dramatu Maratona di Danza, kterou napsal v polovině 50. let 20. století na libreto režiséra Luchina Viscontiho pro pařížskou baletní skupinu Jeana Babilea. Starší materiál baletu, obraz strádajících mladých lidí bojujících o přežití v nelítostném moderním světě, prosvítá pod povrchem nového kusu jako neurčitá vzpomínka. I když je místy slyšet pláč a křik jako marná obrana proti bezcitnému násilí, nepřetržité náladové, barevné a rytmické proměny tlačí hudbu tohoto koncertu pro orchestr nemilosrdně vpřed – Henze byl podobně jako R. Strauss nebo Britten především dramatickým skladatelem, hudba pro něj neznamenala komentář, ale součást akce. Balet Maratona měl premiéru v roce 1957 po odkladu způsobeném skladatelovou autonehodou, Scorribanda Sinfonica zazněla poprvé o více než čtyřicet let později, 29. června 2001 v Hamburku.

Ve Francii se od 60. let 20. století hudební tvorba nadlouho soustředila kolem jediné postavy Pierra Bouleze a jeho následovníků. Na okraji tohoto hlavního proudu se svou jinakostí dokázalo prosadit jen málo autorů. Nastala tak jistá bipolarita: na jedné straně stáli ti, kteří bránili principy té nejradikálnější avantgardy, a na druhé straně se našli ti, kteří se snažili znovu aktualizovat hodnoty subjektivity a expresivity, které byly těmi prvními zavrženy. Henri Dutilleux (1916–2013), skladatel až nutkavě střežící integritu svého tvůrčího odkazu sotva tuctem hlavních děl vzniklých v průběhu šesti dekád a dosahnuvší plného uznání až po Messiaenově smrti v roce 1992, se nikdy nezpronevěřil svému ravelovskému citu pro zvuk orchestru, daru proměny pocitu v orchestrální zvuk. Antiideologický přístup k hudbě, odpor k těm, kteří nikdy nepochybují, způsobil, že většinu tvůrčích objednávek Dutilleux dostal spoza hranic Francie. To platí i o skladbě Métaboles, kterou objednal ke čtyřicátému výročí svého vzniku Clevelandský orchestr. Výročí připadlo na sezonu 1957/1958, skladatel však dílo dokončil až v roce 1964 a premiéra se uskutečnila v lednu následujícího roku.

Proměny – tak zní volný překlad titulu – přinesly originální techniku postupného vývoje tématu: z myšlenky A se její obměnou stane myšlenka B, B vede k C, C zase zplodí myšlenku D. Autor tento model přirovnal k pokládání střešních tašek. Na rozdíl od představy jednoduchého praelementu stojícího na počátku biologického vývoje, jehož diferenciací vzniká vše živé cestou stále větší složitosti, Dutilleux zaostřuje pozornost na skryté hraniční momenty, na vznik něčeho nového na základě vnitřního posunu. Proměněné stavy zdůrazňuje instrumentace: první větě dominují dřevěné dechové nástroje, druhé smyčce, třetí žestě, čtvrté bicí a v páté dochází ke spojení všech skupin. Vznikají tak kontrastní plochy až na způsob fotografického obrazu jedné a téže věci v pozitivu a negativu.

Názvy jednotlivých epizod se volně překládají jako Zaklínací, Lineární, Dotěrná či Posedlá, Strnulá a Okázalá. První věta tohoto zhuštěného koncertu pro orchestr připomíná svým zaříkáváním začátek Svěcení jara nebo Symfonie pro dechové nástroje Stravinského. Užití mimohudebního titulu vyjadřuje spíše než koncepci autorův postoj ke světu: opakováním kouzelné formule tritónu „e-hes“ Dutilleux spojuje hudbu s magií. Linearitu druhé věty, která v cyklu zastupuje píseň, zakládá mnohočetné dělení smyčců. Skladateli nepřirostla k srdci serijní metoda kompozice, roztříštění struktury racionálními operacemi. V kulminační třetí větě dotírá na posluchače předpřipravená tónová řada. Není však zdrojem veškerého hudebního materiálu. Nevíme, jestli se řada vysmívá skladateli, nebo skladatel jí. Po čtvrté větě oproštěné od jakékoliv melodie přichází s opětovným magickým vzýváním okázalé finále uzavírající podle skladatele cyklus způsobem, který odpovídá podle vzoru ročních dob představě času jako kruhu.

Andreas Sebastian Weiser, absolvent Vysoké školy umění v Berlíně, se stal v roce 1985 finalistou prvního ročníku Mezinárodní dirigentské soutěže Artura Toscaniniho v Itálii. Na základě stipendia Německé akademické výměnné služby studoval také u Václava Neumanna při České filharmonii (1987/88). O rok později se stal druhým dirigentem Symfonického orchestru Československého rozhlasu. V roce 1990 si jej Jenští filharmonici zvolili svým šéfdirigentem. Stal se tak nejmladším hudebním ředitelem v Německu. V roce 1993 debutoval u Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, když narychlo zaskočil za Semjona Byčkova a převzal řízení deváté symfonie Gustava Mahlera. Následovala další pozvání k Mnichovskému rozhlasovému orchestru, k Symfonickému orchestru Bavorského rozhlasu a k souboru Bach Collegium München. Od prvního společného koncertu v Ravenně v roce 1995 pravidelně spolupracoval s violoncellistou a dirigentem Mstislavem Rostropovičem (mj. nastudování Brittenova Válečného rekviem s Orchestra Nazionalle della RAI Torino, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Symfonickým orchestrem Severoněmeckého rozhlasu). V roce 2012 byl pozván na Mezinárodní festival M. Rostropoviče v Moskvě, kde řídil Státní akademický symfonický orchestr J. F. Světlanova. Jako asistent Lorina Maazela i samostatně vystoupil na turné s Filharmonií Artura Toscaniniho po Jižní Americe a Japonsku, s Katarským filharmonickým orchestrem (mj. také ve Washingtonu, D.C.), v rámci festivalu v Castletonu založeném manželi Maazelovými. Jako asistent spolupracoval rovněž s dirigentem Zubinem Mehtou při otevření Palau de les Arts Reina Sofia ve Valencii. Andreas Sebastian Weiser dirigoval mj. Lucernský symfonický orchestr, Bernské symfoniky, Bamberské symfoniky, Symfonický orchestr Středoněmeckého rozhlasu v Lipsku a Stuttgartské filharmoniky, hostoval v Opéra de Lille, Opéra de Nice, Státním divadle v Kasselu, Státní opeře v Praze, Teatro di San Carlo v Neapoli, Římě, Palermu, Barceloně a Madridu (se Symfonickým orchestrem Španělského rozhlasu a televize). Nahrával s Jenskými filharmoniky, se Stuttgartským komorním orchestrem a s Virtuosi di Praga. Je dirigentem Českého komorního orchestru. Ve Filharmonii Hradec Králové působil nejprve jako dirigent (od roku 2006) a hlavní dirigent (od roku 2009), od sezony 2012/2013 je šéfdirigentem tohoto tělesa.

Milan PaĽa se narodil v Prešově. Studoval na Konzervatoři Jána Levoslava Belly v Banské Bystrici ve třídě Petera Strenáčika. Po absolutoriu konzervatoře pokračoval na Univerzitě hudby a dramatického umění ve Vídni a vysokoškolské studium dokončil na Janáčkově akademii múzických umění v Brně ve třídě Františka Novotného. Je nositelem ocenění z domácích i mezinárodních soutěží (mj. 1. místa na soutěžích slovenských konzervatoří v Košicích a Banské Bystrici, 1998 a 2000). V době studia se zúčastnil několika mezinárodních mistrovských kurzů, z nich nejvýznamnější byly kurzy Vladimira Spivakova, Semjona Jaroševiče a Jeana Guilloua. Jako sólista spolupracoval s Filharmonií Brno, Slovenskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Slovenského rozhlasu, Symfonickým orchestrem Ukrajinského rozhlasu, Petrohradským filharmonickým orchestrem, St Petersburg State Capella Symphony Orchestra, dirigenty Theodeorem Guschlbauerem, Howardem Armanem, Leošem Svárovským ad. Dále koncertoval ve Švýcarsku, Francii, Německu, Rakousku, na Maltě aj. Milan Paľa je laureátem Ceny Ľudovíta Rajtera.

Zakladatelem dnešního Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK byl na podzim roku 1934 dirigent a hudební organizátor Rudolf Pekárek. Program činnosti nového tělesa vymezil Pekárek slovy Film–Opera–Koncert, která se ve zkratce F.O.K. stala součástí názvu orchestru. Hlavním protagonistou postupného rozvoje koncertní činnosti byl od samého počátku Dr. Václav Smetáček, který se v roce 1942 stal šéfdirigentem orchestru a stál v jeho čele celých 30 let. Po mnohaletém úsilí vedení orchestru, jehož počátek spadá do roku 1945, zřizuje město Praha v roce 1952 po vzoru jiných evropských měst vlastní reprezentační koncertní těleso. Tradiční zkratka byla zachována, nový název orchestru zněl: Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK. Umělecké vedení postupně převzali šéfdirigenti Slovák, Rohan, Bělohlávek, Altrichter, Turnovský, Delogu, Baudo a od sezony 2006/2007 Jiří Kout. Umělecké renomé a respekt si orchestr získává po celou dobu své existence pod vedením mezinárodně uznávaných dirigentů (Talich, Kubelík, Ančerl, Neumann, Solti, Ozawa, Mehta, Mackerras, Rožděstvenskij, Inbal ad.) a spoluprací s dlouhou řadou špičkových sólistů (Oistrach, Stern, Suk, Rubinstein, Rostropovič, Maisky, H. Schiff, Arrau, Richter, Firkušný, Moravec, Ohlsson, Perahia, André, Nakarjakov, Lindberg, Ricciarelli, Fleming, Beňačková, Urbanová, Hampson, Dvorský, Raimondi ad.). Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK hostoval ve většině evropských zemí, opakovaně též v Japonsku a Spojených státech. Navštívil rovněž Jižní Ameriku, Portoriko, Tchaj-wan, Koreu, Turecko, Izrael a další země. Většina nahrávek orchestru byla pořízena firmou Supraphon, jeho jméno se však objevuje i na etiketách firem BMG Conifer, Philips, Erato, Universal, Harmonia Mundi (Praga), Victor, Koch International, Panton, Music Vars ad.