english2018    20. 11. 22. 11. 24. 11. 27. 11.

Čtvrtek 30. 10. 2014, 20.00 hod.
Sál Filharmonie Hradec Králové

Philip Glass
Symfonie č. 4 – „Heroes“ (1996), (výběr)
1. Heroes

Mason Bates
The B-Sides [B-strany], (2009)
1. Broom of the System [Koště systému]
2. Aerosol Melody (Hanalei) [Zamlžená melodie (Hanalei)]
3. Gemini in the Solar Wind [Gemini ve slunečním větru]
4. Temescal Noir [Černý Temescal]
5. Warehouse Medicine [Skladištní medicína]

Přestávka

Michael Daugherty
Metropolis Symphony [Symfonie Metropolis], (1988–93)
1. Lex
2. Krypton
3. Mxyzptlk
4. Oh, Lois!
5. Red Cape Tango [Tango červené pláštěnky]

Filharmonie Hradec Králové
David Pokorný housle
Hana Brožová Knauerová flétna
Claire Luquiens flétna, pikola
Andreas Sebastian Weiser dirigent

Jaromír Vlček světelný design

 

Philip Glass (*1937) patří spolu s Youngem, Rileym a Reichem k zakladatelským postavám minimal music, kompozičního stylu, jenž záměrným zjednodušením materiálových prvků a strukturačních postupů působil od 60. let minulého století jako protijed vůči atonálnímu, neperiodickému a roztříštěnému modernismu Bouleze, Stockhausena nebo Cage. V návaznosti na aditivní princip indické hudby se základem minimální hudby stal krátký melodicko-rytmický model (pattern), který se tvrdošíjně opakuje a postupně vyvíjí přidáváním či ubíráním drobných rytmických hodnot. Vedlejším produktem opakování a pozvolného varírování melodických, akordických a rytmických figur a sledů jsou plochy působící na úrovni soničnosti a barvy, které navozují až omamný zvukově-pohybový stav. Glass se proslavil operami, skladbami pro vlastní soubor i spoluprací s umělci od Twyly Tharpové po Allena Ginsberga, od Woodyho Allena po Davida Bowieho. Zajímavým příkladem obousměrné inspirace je Glassova Symfonie č. 1, která vznikla jako dodatečné hudební rozšíření (tropus) art-rockového alba Low. Jeho autoři – David Bowie a Brian Eno – jej přitom vytvořili o patnáct let dříve sami ovlivněni Glassem. Analogický vztah spojuje Symfonii č. 4 s albem Heroes, z jehož deseti tracků si Glass posloužil šesti. Z takzvané berlínské trilogie (Low, Heroes, Lodger) byla jen prostřední deska natočena v Berlíně. Studio bylo vzdáleno pouhých dvě stě metrů od symbolu studené války, Berlínské zdi. Nikoli náhodou se právě u ní také odehrává milostný příběh titulní písně alba, který přerůstá v univerzální výpověď o síle touhy po volnosti a sebeurčení a vítězství citu nad represí.

 

Mason Bates (*1977) se po studiu kompozice a anglické literatury ve společném programu Kolumbijské univerzity a Juilliard School zapsal do doktorského programu Centra pro novou hudbu a audio technologie na Kalifornské univerzitě. Batesovy kompozice uvádějí dirigenti Riccardo Muti, Michael Tilson Thomas nebo Leonard Slatkin, pod přezdívkou Masonic je však skladatel znám také jako diskžokej v klubech San Francisca a Berlína. Právě Batesova svoboda v překračování hranic stylů je oslavována jako dar z nebe, byť dialog mezi taneční hudbou a hudbou artificiální není v dějinách hudby nic nového, jak lze doložit například na partitách a suitách J. S. Bacha. Bates si oblíbil zejména zvuky vzniklé elektronickou cestou. Ty jsou součástí hlavního proudu populární hudby od 80. let minulého století, ale již od roku 1951 se s nimi pracovalo v rozhlasovém studiu v Kolíně nad Rýnem. Skladatelé tehdy doufali, že našli prostředek úplné kontroly nad kompozicí. Jejich metoda fungovala ve spojení s malými soubory. Bates se stal pionýrem spojení elektronické hudby s orchestrem. Svou „elektroniku“ chápe jako novou sekci symfonického orchestru – další bicí nástroje, které lze využít nejen v rytmech techna, tedy při vytváření textury, ale také k umístění prvků sdělujících příběh. Neváhá přitom sáhnout i po montáži zvuků přírodní či civilizační povahy, což bylo východisko poválečné francouzské konkrétní hudby.

 

Podnět ke vzniku The B-Sides [B-stran] dal Michael Tilson Thomas, který v roce 2007 skladateli nadhodil téma pětivěté skladby zaměřující se na strukturu a zvuk na způsob Pěti kusů pro orchestr op. 16 Arnolda Schönberga. Schönberg své krátké, vzájemně neprovázané kusy koncipoval zcela nesymfonicky, před pevnou stavbou dal přednost nepřetržitým změnám barev, rytmů a nálad. Po způsobu zapomenutých kapel z rubových stran starých vinylových desek, bonusů k populárním hitům z prvních stran, nabízí Batesovy B-strany krátká přistání na různých podivných planetách. Všudypřítomné světélkující barvy a proměnlivé rytmy téměř zastírají, že liché části Batesovi skladby obsahují elektroakustické prvky, zatímco sudé části jsou v podstatě akustické. Název první věty je vypůjčen z knihy Davida Fostera Wallace Koště systému, ohledávající vztah jazyka, reality a existence. Koště – jehož význam je v knize wittgensteinovsky definován primárním užitím vlasu, nikoli násady – udržuje jako jakýsi kominík nebo imaginární bytost z pera Jorga Luise Borgeseho diskrétně a anonymně v chodu velký stroj. Druhá část s volně rozptýlenými a vznášejícími se melodickými motivy je inspirována exotickou faunou havajského ostrova Kauai. Ve třetí větě se taneční klub a koncertní síň potkávají ve vesmíru. Obklopuje je sluneční vítr – neustálý tok částic sluneční korony do hlubin meziplanetárního prostoru. Na nahrávkách NASA z roku 1965 slyšíme komunikaci řídícího střediska letu Gemini IV s astronautem Edem Whitem, který právě vystoupil jako první Američan do volného kosmu. Psací stroj ve čtvrté části vrací posluchače na noční Zemi, konkrétně do rezidenční čtvrti kalifornského OaklanduTemescalu. Batesovy B-strany končí v detroitských skladištích vyklizených kvůli hospodářské krizi. Zde se zrodilo techno, zvukově tvrdší odnož s discem spřízněné house music. Výdrž tanečníků vybuzených pulsem čtyřčtvrťového taktu bušícího mezi 120 a 140 údery za minutu zajišťuje droga extáze dodávající zrádný pocit rozjařenosti, zvýšené vnímavosti a důvěrnosti.

 

Michael Daugherty (*1954) začínal jako hráč na klávesové nástroje. Studoval u Charlese Wuorinena na newyorské Manhattan School of Music a u Pierra Bouleze v pařížském centru pro hudební výzkum (Institut de Recherche et Coordination Acoustique/Musique, IRCAM). Doktorát získal na Yale University. Byl asistentem jazzového aranžéra Gila Evanse a na Mezinárdních prázdninových kurzech pro Novou hudbu v Darmstadtu založil duo s Markusem Stockhausenem, synem skladatele Karlheinze Stockhausena. Současně studoval u György Ligetiho v Hamburku. Od roku 1991 je profesorem kompozice na University of Michigan. Byl rezidenčním skladatelem symfonických orchestrů v Louisvillu, Detroitu, Denveru (u Colorado Symphony Orchestra) a na festivalu v Cabrillu. CD album s Daughertyho skladbami Metropolis Symphony a Deus ex Machina v interpretaci Nashvillského symfonického orchestru získalo v roce 2011 tři ceny Grammy. Vůči autentickým projevům americké hudební kultury otevřený Ligeti povzbudil Daughertyho k tomu, aby začal přenášet do klasické hudby zatížené rozumovými technikami intuitivnější kompoziční metody založené na moderní populární hudbě. Po vzoru významných amerických spisovatelů, kteří museli opustit Ameriku, aby napsali svůj velký americký román, našel Daugherty za oceánem emocionální jádro vlastní hudby. Když se vrátil v roce 1984 ze své evropské pouti za hudební avantgardou, začal skládat hudbu, která zněla jako od Michaela DaughertyhoCedar Rapids v Iowě. Po vzoru Ivese a Dvořáka včleňuje Daugehrty do svých děl i odkazy na americké reálie – osobnosti, místa, populární ikony, suvenýry nebo staré časopisy. Tyto zdroje uměleckých nápadů se stávají zároveň klíči odemykajícími dveře do světa jeho kompozic.

Metropolis Symphony [Symfonie Metropolis] věnovaná Davidu Zinmanovi a Baltimorskému symfonickému orchestru (prem. 1994) sdílí svůj název s fiktivním městem, ve kterém se odehrává komiksový příběh o Supermanovi. Symfonie vznikla z původně samostatných orchestrálních skladeb MXYZPTLK (1988), Oh, Lois! (1989) a Lex (1991) doplněním o části Krypton a Red Cape Tango (obě 1993). V první větě symfonie zosobňují virtuózní sólové housle Supermanova ďábelského nepřítele, geniálního zločince Lexe Luthora. Čtyři rozhodčí pískají na píšťalky. Tmavá, zvukově zahuštěná část Krypton odkazuje na planetu, před jejíž explozí Superman unikl jako dítě. Skřítkovi podobný superpadouch Mxyzptlk, který není vázán fyzikálními zákony, je námětem třetí části se dvěma sólovými flétnami, z nichž druhá střídá pikolu. Superman šotka zažene, když jej donutí, aby vyslovil svoje jméno pozpátku, což je vyjádřeno v závěru věty i motivickou prací – račím postupem. Tempo rychlejší letící kulky, tedy jednu z vlastností Supermana, vepsal Daugherty do záhlaví části Oh, Lois. Míněna je Lois Lane, reportérka a kolegyně Clarka Kenta (alias Supermana) z deníku Daily Planet. V pětiminutovém koncertu pro orchestr jsou vylíčena jejich společná dobrodružství. Teprve na konci díla se skladatel zaměřuje na samotného Supermana, který je v určitém směru podobný hudebnímu skladateli, jehož nezávislá hudba má také podněcovat fantazii. Hudební býčí zápasy – Tango červené pláštěnky – líčí smrt muže z oceli v boji s intergalaktickým sériovým vrahem Doomsdayem. Základním hudebním tématem je zde motiv Dies irae (Den hněvu) z latinské zádušní mše.

 

Andreas Sebastian Weiser, absolvent Vysoké školy umění v Berlíně, se stal v roce 1985 finalistou prvního ročníku Mezinárodní dirigentské soutěže Artura Toscaniniho v Itálii. Na základě stipendia Německé akademické výměnné služby studoval také u Václava Neumanna při České filharmonii (1987/88). O rok později se stal druhým dirigentem Symfonického orchestru Československého rozhlasu. V roce 1990 si jej Jenští filharmonici zvolili svým šéfdirigentem. Stal se tak nejmladším hudebním ředitelem v Německu. V roce 1993 debutoval u Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, když narychlo zaskočil za Semjona Byčkova a převzal řízení Symfonie č. 9 Gustava Mahlera. Následovala další pozvání k Mnichovskému rozhlasovému orchestru, k Symfonickému orchestru Bavorského rozhlasu a k souboru Bach Collegium München. Od prvního společného koncertu v Ravenně v roce 1995 pravidelně spolupracoval s violoncellistou a dirigentem Mstislavem Rostropovičem (mj. nastudování Brittenova Válečného rekviem s Orchestra Nazionalle della RAI Torino, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Symfonickým orchestrem Severoněmeckého rozhlasu). Pravidelně spolupracoval jako asistent s Lorinem Maazelem a byl asistentem Zubina Mehty při otevření Palau de les Arts Reina Sofia ve Valencii. Andreas Sebastian Weiser dirigoval mj. Lucernský symfonický orchestr, Bernské symfoniky, Bamberské symfoniky, Symfonický orchestr Středoněmeckého rozhlasu v Lipsku, Stuttgartské filharmoniky, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Filharmonii Brno, hostoval v Opéra de Lille, Opéra de Nice, Státním divadle v Kasselu, Státní opeře v Praze, Teatro di San Carlo v Neapoli, Římě, Palermu, Barceloně a Madridu (RTVE). Nahrával s Jenskými filharmoniky, se Stuttgartským komorním orchestrem a s Virtuosi di Praga. Je dirigentem Českého komorního orchestru. Ve Filharmonii Hradec Králové působil nejprve jako dirigent (od roku 2006) a hlavní dirigent (od roku 2009), od sezony 2012–2013 je šéfdirigentem tohoto tělesa.

 

David Pokorný začal hrát na housle už ve čtyřech letech. Po nástupu na Pražskou konzervatoř do třídy prof. Jaroslava Foltýna se stal absolutním vítězem Prague Junior Note. V roce 2000 zvítězil v rozhlasové soutěži Concertino Praga, v následujícím roce získal první místo v Mezinárodní houslové soutěži Mistra Josefa Muziky v Nové Pace a třetí cenu na Kocianově houslové soutěži. O dva roky později se stal vítězem soutěžní přehlídky konzervatoří v Teplicích. Své umění zdokonalil na mistrovských kurzech u Stephena Shippse, Semyona Yarosheviche, Charlese Avshariana, Bohumila Kotmela a Jana Talicha. Nahrává pro Český rozhlas, pravidelně vystupuje na festivalech v Čechách i zahraničí (Arolser Barock-Festspiele, Schlern International Music Festival, Jihočeský festival Concertino Praga, MHF Janáčkův máj, zlínský MHF mladých koncertních umělců Talentinum, Hudební festival Ludwiga van Beethovena aj.). Od roku 2008 působí jako primárius smyčcového kvarteta Epoque Quartet. Je koncertním mistrem Orchestru Berg.

 

Hana Brožová Knauerová po studiu na Pražské konzervatoři a na pražské Akademii múzických umění pokračovala ve studiu na Conservatoire national supérieur de musique (CNSM) v Paříži a na Vysoké hudební škole v Ženevě. Po dobu studia ve Švýcarsku, které absolvovala v červnu 2006 získáním Diplôme de Soliste s nejvyšším možným oceněním poroty, byla stipendistkou Švýcarské vlády. Je laureátkou rozhlasové soutěže Concertino Praga a držitelkou prvních cen z řady evropských soutěží (Londýn, Hannover, Concours Européen de Musique en Picardie, Concours International Léopold Bellan, Concours National du Jeune Flûtiste). Jako sólistka se představila se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, Moravskou filharmonií Olomouc, Plzeňskou filharmonií, Komorní filharmonií Pardubice, Komorními sólisty Bratislava, hannoverskou NDR Radiophilharmonie. Hana Brožová se aktivně se věnuje i komorní hudbě. Spolupracuje s klavíristkou Petrou Matějovou a je též zakládající členkou tria Honson Zes. V tomto projektu se společně s violoncellistou Petrem Nouzovským a klavíristou Davidem Hausknechtem zaměřuje na skladby autorů 20. a 21. století. V letech 2001–06 spolupracovala se Symfonickým orchestrem Mulhouse, Ensemble Orchestral de Paris a Komorním orchestrem Lausanne. Od roku 2003 je sólo flétnistkou Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK.

 

Claire Luquiens studovala na regionálních konzervatořích (CNR) v Paříži a Versailles, na pařížské Conservatoire national supérieur de musique (CNSM) a na Vysoké hudební škole v Ženevě. S mládežnickým orchestrem Gustava Mahlera vystoupila v Jižní Americe a v Evropě na koncertech řízených Chungem, Jordanem a Blomstedtem. Ve výčtu souborů, se kterými spolupracovala, najdeme tělesa zvučných jmen, např. Orchestre de Paris, Opéra national de Paris, Orchestre National de France, Orchestre National de Lille, Ensemble Intercontemporain, Le Balcon. Hrála s dirigenty Krivinem, Eschenbachem, Schønwandtem, Nosedou, Eltsem, Susannou Mälkki. Účinkovala v dílech Eötvöse (Shadows pro flétnu, klarinet a orchestr), Stockhausena (Kathinkas Gesang als Luzifers Requiem pro flétnu a šest bicích No. 52), Griseye (Vortex Temporum) nebo Bouleze (Le Marteau sans Maître).

 

Filharmonie Hradec Králové byla založena v roce 1978 pod názvem Operní orchestr města Hradec Králové, o rok později bylo těleso přejmenováno na Symfonický orchestr Hradec Králové, v roce 1987 na Státní symfonický orchestr Hradec Králové. Od vzniku České republiky (1. 1. 1993) nese orchestr název Filharmonie Hradec Králové, vyjadřující historickou kontinuitu sahající přes Filharmonii Sokola v Hradci Králové až k Filharmonické jednotě činné ve městě od roku 1887. Významné období uměleckého rozkvětu tělesa je spojeno se jménem prof. Františka Vajnara. Od sezony 2012–2013 je šéfdirigentem FHK Andreas Sebastian Weiser. FHK účinkovala v Belgii, Francii, Itálii, Německu, Nizozemí, Polsku, Rakousku, Španělsku a Švýcarsku. Dosaženou interpretační kvalitu orchestru dokumentují CD nahrávky pro tuzemské i zahraniční společnosti nebo Český rozhlas. Od roku 2005 je Filharmonie Hradec Králové pořadatelkou festivalu Hudební fórum Hradec Králové.