english2018    20. 11. 22. 11. 24. 11. 27. 11.

Úterý 3. 11. 2015, 20.00 hod.
Sál Filharmonie Hradec Králové

John Luther Adams
Become Ocean [Stát se oceánem] pro orchestr (2013) – Pulitzer Prize in Music 2014, Grammy Award 2015 for „Best Contemporary Classical Composition“
Objednávka Seattleského symfonického orchestru a hudebního ředitele Ludovica Morlota díky štědrosti Lynn a Briana Grantových a grantu Národní nadace pro umění
Prem. 20. 6. 2013, Benaroya Hall, Seattle, Seattleský symfonický orchestr, Ludovic Morlot

přestávka

Kaija Saariaho
Circle Map [Mapa kruhu] pro orchestr a elektroniku (2012) – British Composer Award 2014
1. Morning Wind
2. Walls closing
3. Circles
4. Days are Sieves
5. Dialogue
6. Day and Night, Music
Objednávka Královského orchestru Concertgebouw, Bostonského symfonického orchestru, Göteborského symfonického orchestru, Francouzského národního orchestru, Královského skotského národního orchestru a Stavangerského symfonického orchestru
Prem. 22. 6. 2012, Gasholder, Amsterdam, Královský orchestr Concertgebouw, Susanna Mälkki

Esa-Pekka Salonen
Helix [Spirála] (2005)
Objednávka BBC pro BBC Proms
Pro Valerije Gergijeva a Světový orchestr pro mír
Prem. 27. srpna 2005, BBC Proms, Londýn, Světový orchestr pro mír, Valerij Gergijev

Filharmonie Hradec Králové
Radek Baborák dirigent

 

 

JOHN LUTHER ADAMS (*1953), skladatel spjatý čtyřmi desetiletími života s Aljaškou, zkomponoval své největší dílo – BECOME OCEAN [Stát se oceánem] – v pouštním vnitrozemí Mexika, kde žije v posledních letech. Při kompozici „možná nejkrásnější apokalypsy hudebních dějin“ (podle deníku The New Yorker) měl J. A. Adams na mysli tání polárního ledu a stoupání hladiny moří. Skladbou nepoučuje, ani nevypráví příběh, pouze zve posluchače do krajiny, ve které má najít svou vlastní cestu, možná se i beznadějně ztratit. Adamsův zájem o rezonanci zvláštních míst vyústil v koncept zvukové geografie. Skladatel je posedlý myšlenkou místa jako hudby a hudby jako místa. Jeho hudba místa paradoxně není o místě. Become Ocean budí pocit nekonečného prostoru a zastavení času, jinými slovy prostorem se zde stává čas. Neúprosnost oceánu a jeho přílivu se pohybuje na hraně mezi krásou a hrůzou (výrazový pokyn „neúprosně“ také stojí na první straně partitury). Adams se vědomě hlásí ke vznešenu ve smyslu romantické estetiky 19. století, tedy krásnu, které přesahuje všechna měřítka, vzbuzuje úžas, ba hrůzu. Prostřednictvím nebe plného hvězd, moře, pohledu do očí druhého si představujeme, co si nemůžeme představit. Nekonečno je vyjádřeno smyslovými prostředky. „Jsem jeden z posledních romantiků,“ říká J. L. Adams, „ale můj romantismus je poučený o kvantové fyzice a vědě o ekologii.“ Vědy jsou sice spolehlivější, nesahají však tak daleko jako umění. Název skladby je vypůjčen z Cageova mezostichu přirovnávajícího hudbu Lou Harrisona k deltě řeky. Báseň, která se čte vodorovně i svisle, končí slovy: naslouchajíce, stáváme se oceánem. V Become Ocean Adams rozšiřuje na plochu dvaačtyřiceti minut (resp. 630 taktů hudby a jednoho taktu ticha) koncept gradace samostatných zvukových vrstev z dvanáctiminutové skladby Dark Waves z roku 2007. V Become Ocean tři samostatné skupiny nástrojů hrají sekvence různých délek, z nichž každá roste k vyvrcholení a pak mizí, přičemž každá odprostředka postupuje pozpátku na způsob palindromu, tj. skladby, která zní stejně, ať je hrána od začátku nebo od konce. Dechové nástroje dřevěné hrají 15 sekvencí dlouhých 42 taktů, schéma pro žesťové je 9x70, pro smyčcové nástroje pak 21x30. Na třech místech se kulminace jednotlivých skupin shodují a zde je také dosaženo vrcholů debussyovské zvukovosti. Od taktu 316 se hudba rozběhne pozpátku, takže skladba končí jako gigantický palindrom tam, kde začala. Vše, co je, končí.

KAIJA SAARIAHO (*1952) studovala v Helsinkách u Paava Heininena ve stejnou dobu jako Esa-Pekka Salonen a Magnus Lindberg. Vděčně vzpomíná také na vedení Briana Ferneyhougha v Německu. Slyšitelný stylový vliv mělo na její tvorbu ale až seznámení s francouzskými spektralisty, kteří od 70. let minulého století dokázali na základě vědeckých znalostí o fyzikálních vlastnostech zvuku, resp. jeho průběhu, komponovat samu barvu zvuku, v krajním případě k nerozeznání napodobit jedním zvukovým zdrojem (např. orchestrem) jiný zvukový zdroj (např. kostelní zvon). Skladatelská metoda založená na analýze a zpětné syntéze tonálního spektra a na odvozování prvků skladby z fyzikálních vlastností zvuku neznamenala návrat k tradici, ale ani neprotiřečila lidskému vnímání jako jiné kompoziční systémy, např. dvanáctitónová technika. Na počátku spektra totiž figurují základní kameny západní hudby: oktáva, kvinta, kvarta, velká tercie. Skladby Saariaho se tak pohybují na hranici mezi zvukem a hudbou. Pozoruhodná lyrická kvalita jejího hudebního jazyka pramení z momentů, kdy se z chaosu vynořuje tvar, který „zpívá“. Zpočátku Saariaho mísila vynálezy spektrální hudby s elektronickými postupy zpracování zvukového materiálu. Dnes se rozhoduje pro technologie, které se neobejdou bez reproduktorů, již jen případ od případu. Především proto, aby vytvořila prostor, v němž hudba může pohodlně žít a fungovat, nést nedešifrovatelná, slovně neuchopitelná, dokonce i pro skladatele samého tajemstvím zahalená sdělení. Do skladby CIRCLE MAP [Mapa kruhu, též termín užívaný při matematické analýze rotujících systémů] z roku 2012 vstupuje prostřednictvím reproduktorů rámujících portál neviditelný interpret. Elektronicky upravený hlas Arshii Conta – skladatelčina kolegy z pařížského centra pro hudební výzkum IRCAM – odříkává verše perského básníka Rumiho (1207–73) o kráčení k prameni, kroužení kolem předmětu lásky, vědomí nesmírné velikosti lásky a vlastní nepatrnosti a zániku všeho, pokud zanikne hudba. Názvy šesti čtyřverší nepochází z literární předlohy, jsou skladatelčinou licencí a označují zároveň šest částí skladby.

V 70. letech minulého století patřil ESA-PEKKA SALONEN (*1958) spolu s Lindbergem a Saariaho ke skupině mladých finských skladatelů Ears Open. Z praktických potřeb skupiny se chopil místo lesního rohu taktovky, přičemž proslul svou pohotovostí. Po dirigentském záskoku u londýnského tělesa Philharmonia Orchestra v roce 1983 se dostal do hledáčku orchestrů a nahrávacích společností. Jedním z lovců talentů byl i výkonný ředitel Losangelské filharmonie Ernest Fleischmann, který zorganizoval Salonenův americký debut v roce 1984. V letech 1985–95 Salonen působil jako šéfdirigent Symfonického orchestru Švédského rozhlasu. Během svého dosud nejslavnějšího angažmá na pozici hudebního ředitele Losangelské filharmonie v letech 1992–2009 proměnil toto těleso v intelektuálně nejživější orchestr Ameriky. V současnosti je hlavním dirigentem a uměleckým poradcem Philharmonia Orchestra, na této pozici je vázán do sezóny 2016–17. V rámci programu podporovaného Marií-Josée Kravisovou je od sezóny 2015–16 do roku 2018 rezidenčním skladatelem Newyorských filharmoniků. Od totemů a tabu modernismu se skladatel Salonen osvobodil nedlouho poté, co stanul v čele Losangelské filharmonie. Vzdálil se evropským názorům rozdělujícím hudbu na skladby vhodné pro festivaly soudobé hudby a skladby vhodné pro abonentní koncerty určené staršímu publiku, které platí za vstupenky více. Jeho cílem je skládat hudbu, kterou může pochopit a užívat si běžný návštěvník koncertů. Quasi předehru HELIX [Spirála] vystavěl Salonen v jednom nepřetržitém tahu. Její formu připodobňuje k závitnici, křivce ležící na kuželu. V devítiminutovém accelerandu se pohyb zrychluje, ale notové hodnoty frází se odpovídajícím způsobem prodlužují. Mění se jen vztah materiálu k pulsu, dojem rychlosti a zrychlení je iluzívní. Metafora spirály odpovídá situaci, kdy dvě odlišné fráze jsou pomyslně stlačovány zužujícími se soustřednými kruhy, až dosáhnou bodu, kdy musí přestat znít, protože nemají kam dále pokračovat. Idylická, skoro pastýřská úvodní melodie pikoly a kontrafagotu se vrátí za rušného doprovodu orchestru v plné síle trubek a lesních rohů. Závěr ukazuje hudební materiál v téměř maniakálním světle.

RADEK BABORÁK se narodil v Pardubicích. Na lesní roh začal hrát v osmi letech a již o čtyři roky později se stal absolutním vítězem Concertina Praga. O tři roky později získal 3. cenu na Interpretační soutěži Pražského jara. V letech 1990–94 studoval na Pražské konzervatoři u Bedřicha Tylšara. Během studií sklízel úspěchy na mezinárodních soutěžích v Ženevě (1993, 2. cena, první neudělena), Markneukirchenu (1994, 1. cena) a Mnichově (ARD, 1994, 1. cena). Souběžně s dráhou sólisty se stal zakládajícím členem PKF – Prague Philharmonia. V osmnácti letech mu bylo nabídnuto místo prvního hornisty v České filharmonii, na kterém setrval dva roky. V letech 1996–2000 působil jako sólo hornista Mnichovských filharmoniků. Od roku 1998 spolupracoval na pozvání Seijiho Ozawy se Saito Kinen Orchestra. V roce 2001 uzavřel roční exkluzivní smlouvu u Bamberských symfoniků. Jeho kariéra orchestrálního hráče vyvrcholila v sezónách 2003–10 působením v Berlínské filharmonii. Je členem souboru Afflatus Quintet, který získal v roce 1997 první cenu na soutěži ARD v Mnichově. Pedagogicky působil v Nadaci Artura Toscaniniho v Boloni (jako nástupce Hermanna Baumanna), na TOHO University v Tokiu a Escuela Superior de Música Reina Sofía v Madridu. V současnosti vyučuje na AMU v Praze. V roce 2010 inicioval vznik orchestru Česká Sinfonietta, jehož je uměleckým vedoucím a dirigentem. Je hostem prestižních festivalů a jeho koncerty jsou přenášeny a natáčeny rozhlasovými a televizními stanicemi (ČT, ČRo, BR, ARD, RTVE, NHK, EuroArts ad.). Jeho umění je zachyceno na nahrávkách vydavatelství Exton, Cryston, Supraphon, EMI, SONY, Arte Nova.

FILHARMONIE HRADEC KRÁLOVÉ byla založena v roce 1978 pod názvem Operní orchestr města Hradec Králové, o rok později bylo těleso přejmenováno na Symfonický orchestr Hradec Králové, v roce 1987 na Státní symfonický orchestr Hradec Králové. Od vzniku České republiky (1. 1. 1993) nese orchestr název Filharmonie Hradec Králové, vyjadřující historickou kontinuitu sahající přes Filharmonii Sokola v Hradci Králové (1921–65) až k Filharmonické jednotě činné ve městě od roku 1887. Významné období uměleckého rozkvětu tělesa je spojeno se jménem prof. Františka Vajnara, který pracoval jako šéfdirigent s orchestrem nepřetržitě od roku 1991 až do roku 2001, kdy byl jmenován čestným šéfdirigentem tělesa. V letech 2001–12 působil na postu šéfdirigenta tělesa Ondřej Kukal. Od sezony 2012–13 je šéfdirigentem FHK Andreas Sebastian Weiser. FHK vystoupila na pódiích významných koncertních síní Evropy (Grosser Musikvereinssaal ve Vídni, Gewandhaus v Lipsku, Victoria Hall v Ženevě, Queen Elizabeth Hall v Antverpách aj.), účinkovala v Belgii, Francii, Itálii, Německu, Nizozemí, Polsku, Rakousku, Španělsku a Švýcarsku. Dosaženou interpretační kvalitu orchestru dokumentují CD nahrávky pro tuzemské i zahraniční společnosti nebo Český rozhlas. FHK účinkuje na významných festivalech (Mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl, Mezinárodní hudební festival Janáčkovy Hukvaldy aj.). Od roku 2005 je pořadatelkou festivalu Hudební fórum Hradec Králové, v rámci kterého provedla české premiéry děl Schnittkeho, Pendereckého, Henzeho, Kančeliho, Gubajduliny, Corigliana ad.