english2019    15. 10. 17. 10. 22. 10. 24. 10.



Vstupenky « Zpět na program HFHK 2019

Čtvrtek 17/10 2019, 20.00 h
Sál Filharmonie Hradec Králové

Dlátem a štětcem

Jake Heggie (*1961)

Camille Claudel: Into the Fire [Camille Claudelová: Do ohně] pro mezzosoprán a orchestr (2012)
Prelude: Awakening [Preludium: Probuzení]

  • 1. Rodin
  • 2. La Valse
  • 3. Shakuntala [Šakuntalá]
  • 4. La Petite Châtelaine
  • 5. The Gossips [Klevetnice]
  • 5. L'Age Mûr [Věk dospělosti]
  • 5. Epilogue: Jessie Lipscomb visits Camille Claudel, Montdevergues Asylum, 1929 [Epilog: Jessie Lipscombová na návštěvě u Camille Claudelové v ústavu pro choromyslné v Montdevergues, 1929]

Objednávka komorní verze San Francisco Performances a Linda & Stuart Nelsonovi, objednávka orchestrální verze Symfonický orchestr Berkeley a Joana Carneiro s hlavním sponzorským darem Lindy & Stuarta Nelsonových
Prem. komorní verze 4. 2. 2012, San Francisco, Joyce DiDonato, Smyčcové kvarteto Alexander, prem. orchestrální verze 26. 2. 2015, Sasha Cooke, Symfonický orchestr Berkeley, Joana Carneiro

Nakladatel: Bill Holab Music

- - - Přestávka - - -

Anna Clyne (*1980)

Abstractions [Abstrakce] pro orchestr (2016)

  • 1. Marble Moon [Mramor/Měsíc]
  • 2. Auguries [Ptakopravectví]
  • 3. Seascape [Mořská krajina]
  • 4. River [Řeka]
  • 5. Three [Tři]

Inspirace: 1. Sara VanDerBeeková, Marble/Moon (2015), 2. Julie Mehretuová, Auguries (2010), 3. Hiroshi Sugimoto, Caribbean Sea, Jamaica (1980), 4. Elsworth Kelly, River II (2005), 5. Brice Marden, „3“ (1987–8)

Objednávka Baltimorského symfonického orchestru na počest Rhedy Beckerové a Roberta Meyerhoffa
Prem. 7. 5. 2016, North Bethesda, Baltimorský symfonický orchestr, Marin Alsopová

Nakladatel: Boosey and Hawkes Music Publishers Ltd.

Adam Schoenberg (*1980)

Picture Studies [Obrázkové studie] pro orchestr (2012)

  • 1. Intro [Úvod]
  • 2. Three Pierrots [Tři pieroti]
  • 3. Repetition [Opakování]
  • 4. Olive Orchard [Olivový sad]
  • 5. Kandinsky [Kandinskij]
  • 6. Calder's World [Calderův svět]
  • 7. Miró
  • 8. Interlude [Mezihra]
  • 9. Cliffs of Moher [Moherské útesy]
  • 10. Pigeons in Flight [Holubi v letu]

Inspirace: 2. Albert Bloch, Tři pieroti č. 2 (1911), 3. Kurt Baasch, Opakování (1913), 4. Vincent van Gogh, Olivový sad (1889), 5. Vasilij Kandinskij, Růžová s šedou (1924), 6. Alexander Calder, Bez názvu (1936), 7. Joan Miró, Žena při východu slunce (1946), 9. Hiroshi Sugimoto, Atlantský oceán, Moherské útesy (1985), 10. Francis Blake, Holubi v letu (1889)

Objednávka Symfonického orchestru Kansas City za podpory Charitativní nadace Millera Nicholse a Nelson-Atkinsova muzea umění
Prem. 1. 2. 2013, Kansas City, Symfonický orchestr Kansas City, Michael Stern
Nominace na Grammy 2017 v kategorii nejlepší soudobá klasická skladba

Veronika Hajnová mezzosoprán
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Andreas Sebastian Weiser dirigent

Animace a videoprojekce: Pavel Trnka

Světelný design: Jaromír Vlček
Osvětlovací a vizuální technologie: Petr Zima


Heggieho monodrama „Camille Claudelová: Do ohně“ zachycuje Rodinovu žákyni, asistentku a milenku v den jejího umístění do psychiatrické léčebny v roce 1913. Homosexuální skladatel se díky vlastní zkušenosti s marginalizací a diskriminací vcítil do tragédie sochařky, která byla z vůle rodiny a proti doporučení lékařů držena třicet posledních let života stranou společnosti i možnosti tvořit. Scheerovo libreto těžící z původní korespondence je založeno na pomyslných rozhovorech Claudelové s jejími sochami. Hrdinka mluví s bustou Rodina, u roztančeného sousoší (Valčík) vzpomíná na milostné splynutí dvou bytostí v jednu, posléze se ztotožňuje s indickou Šakuntalou, která byla příliš dlouho opuštěna svým milým. Když se ptá mramorové busty malé komtesy (La Petite Châtelaine), zda slyší její hlas, mluví ke svému vlastnímu dítěti, které na přání Rodina potratila. Klevetící zdrobnělé postavy následujícího sousoší jsou symbolem proměny vnějšího i vnitřního světa Claudelové, ztráty kontaktu s realitou a uzavření se do sebe. Všechny opouštějící a všemi opuštěná umělkyně zůstává v nástrojové mezihře bez hlasu. Epilog je inspirován fotografií zachycující ojedinělou návštěvu sochařky Lipscombové v roce 1929, posledním šťastným zákmitem Camillina minulého života.

Prostřednictvím abstrahování – odlučování zvláštností a zjišťování obecných vlastností a vztahů – převedla Anna Clyne do jazyka hudby pětici soudobých výtvarných děl, jejich podstatné stránky, případně představy nebo techniky jejich tvůrců. Chaotický lept, litografie plná síly a roztančená olejomalba se staly inspirací pro tři rychlé věty (2., 4. a 5.) stavící na opakovatelných drobných útvarech ve smyčcích. Dvě černobílé fotografie stály vzorem kontrastně klidným větám (1. a 3.) více uplatňujícím dechové nástroje. Neměnný charakter výtvarných artefaktů i hudebních vět nevyloučil jejich vnitřní dynamiku a vnější kontrast. V prvním obraze se na pozemský a hmatatelný mramor promítá tajemně vzdálené úplné zatmění slunce. Výtvarníkova paměť zde generovala dětský zážitek vesmírného pozorování pomocí dírkové komory, zatímco zbytek vzpomínek ponechala zatemněným. V druhé části odečítáme z rozlehlých siločar kreslených hejny ptáků bezvýchodnou budoucnost, možná kolaps klimatu i demokracie. Ve třetí části rýsuje obzor přesně uprostřed mezi mořem a nebem obraz dokonalé souměrnosti dvou polovin. Čtvrtá věta nachází řád v mnohonásobně zvětšených detailech tahů štětce a ve vlnících se akordech páté věty se zrcadlí poslední předloha, kaligrafie malovaná gesty celého těla výtvarníka.

Skladba Adama Schoenberga aktualizuje koncept Kartinek Musorgského: hudební popis obrázků z výstavy. Úvod (č. 1) a mezihra (č. 8) zvou k promenádě v úchvatně modernizovaném Nelson-Atkinsově muzeu umění v Baltimoru. Podněty k ostatním osmi „obrázkovým“ studiím autor čerpal ze 4 olejomaleb, 3 fotografií a 1 sochy. Spíše než o suitově volný sled částí šlo skladateli o variační sklenutí samostatných výpovědí do jediného stavebního oblouku. V druhé větě Schoenberg vystupňovává akci tří bílých klaunů Blocha. Stále se vracející hudební motivy třetí části dokola opakují shodná nakročení čtyř míjejících se chodců na Baascheho fotografii. Impresionistické ladění čtvrté věty omamuje smysly stejně jako láskyplný šepot prastarých jihofrancouzských olivovníků van Gogha. V montáži kontrastních hudebních bloků se odrazilo ostré a útočné tvarosloví Kandinského, v zastaveném čase hudby vznášející se zavěšené kovové předměty sochy Caldera. Přepjaté sólo Es klarinetu láká ke zkoušení nového a odhaluje možný sexuální podtext naivního plátna Miróa. Jemné barevné odstíny odkazují k Sugimotově fotografii zamlžených mořských útesů. Plynule naváže hudební oslava Blakeovy momentky vzletu holubí letky, proměny všedního okamžiku v radost a krásu.

Veronika Hajnová vystudovala konzervatoř a VŠMU v Bratislavě u profesorky Ľuby Baricové. Byla semifinalistkou International Hans Gabor Belvedere Singing Competition ve Vídni, dvakrát byla nominována na Cenu Thálie. V letech 2004–11 byla sólistkou Státní opery Praha, od roku 2012 je sólistkou Opery Národního divadla a od sezony 2012/2013 zároveň sólistkou Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Ztvárňuje operní role včetně titulních (Carmen, Azucena, Salome), ale věnuje se i koncertní činnosti, mj. interpretaci písní. Účinkovala např. ve Francii, Španělsku, Portugalsku, Japonsku, Jižní Koreji, na festivalech Pražské jaro, milánském a turínském MITO Settembre Musica ad. Je zvána ke spolupráci s orchestry, jako je Česká filharmonie.

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK je oficiálním orchestrem hlavního města Prahy se sídlem v Obecním domě. Zkratka FOK (Film – Opera – Koncert) symbolizuje původní zaměření orchestru založeného roku 1934. Na postu šéfdirigenta se vystřídali mj. V. Smetáček, J. Bělohlávek, P. Altrichter, G. Delogu, S. Baudo a J. Kout. Umělecké renomé si těleso získalo spoluprací se zahraničními dirigenty (Solti, Ozawa, Mehta, Mackerras, Rožděstvenskij) a sólisty (Rubinstein, Arrau, Richter, Perahia, Oistrach, Stern, Rostropovič, Ricciarelli, Fleming, Hampson). Dlouhou tradici orchestru dokládá rozsáhlý katalog snímků pro rozhlas, televizi nebo nahrávací společnosti (Supraphon, Philips, Erato, Universal). Těleso hostovalo ve většině evropských zemí a řadě mimoevropských, opakovaně v USA, tradičně zajíždí do Japonska.

Andreas Sebastian Weiser, absolvent Vysoké školy umění v Berlíně, se stal v roce 1985 finalistou prvního ročníku Mezinárodní dirigentské soutěže A. Toscaniniho v Itálii. Na základě stipendia Německé akademické výměnné služby studoval u Václava Neumanna při České filharmonii a následně byl druhým dirigentem Symfonického orchestru Československého rozhlasu. V letech 1990–98 byl šéfdirigentem Jenských filharmoniků. Od roku 2006 působil ve Filharmonii Hradec Králové jako dirigent, v letech 2012–18 jako šéfdirigent. V letech 2016–19 byl hudebním ředitelem Státní opery v Praze. Pravidelně spolupracoval s M. Rostropovičem a L. Maazelem, hostuje u Katarského filharmonického orchestru.

Výkladové texty: Mgr. Marek Hrubecký

« Zpět na program HFHK 2019