english2018    20. 11. 22. 11. 24. 11. 27. 11.

Čtvrtek 13. 11. 2014, 20.00 hod.
Sál Filharmonie Hradec Králové

John Corigliano
The Mannheim Rocket [Mannheimská raketa], (2000)

John Corigliano
Phantasmagoria [Fantasmagorie], suita z opery Duchové Versailles (2000)

Přestávka

John Adams
Absolute Jest pro smyčcové kvarteto a orchestr (2012)

Tan Dun
Internet Symphony – „Eroica“ [Internetová symfonie – „Eroica“], (2009)
1. Allegretto (att.)
2. Dolce Molto (att.)
3. Allegro (att.)
4. Allegro Vivace

Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Bennewitzovo kvarteto
JAKUB FIŠER
1. housle
ŠTĚPÁN JEŽEK
2. housle
JIŘÍ PINKAS
viola
ŠTĚPÁN DOLEŽAL
violoncello
Peter Vrábel
dirigent

Jaromír Vlček světelný design

 

JOHN CORIGLIANO (*1938) se měl podle přání svého otce, dlouholetého koncertního mistra Newyorských filharmoniků, stát lékařem. Správnost Coriglianovy odlišné profesní volby potvrdily nejprve tvůrčí objednávky od Jamese Galwaye a Leonarda Bernsteina, později mnohá ocenění. Za Symfonii č. 1 skladatel získal Grawemeyerovu cenu (1991), za hudbu k filmu Krvavé housle Cenu Akademie (Oscara, 2000) a za Symfonii č. 2 pro smyčcový orchestr Pulitzerovu cenu (2001). Jeho skladby získaly také pět cen Grammy (1991, 1996, 2x 2008, 2013) včetně tří za nejlepší soudobou skladbu (za Symfonii č. 1, 1991, Smyčcový kvartet, 1996 a Mr. Tambourine Man, 2008).

O termínu mannheimská raketa Corigliano slyšel poprvé v prvním semestru na vysoké škole. Jde o rychlou, vzestupnou, dynamicky zesilující tónovou řadu v melodickém hlasu (typicky rozložený akord ve stejných rytmických hodnotách), jeden z efektů užívaných od poloviny 18. století skladateli působícími na dvoře kurfiřta Karla Theodora v Mannheimu. Když byl Corigliano požádán o napsání skladby pro orchestr mannheimského Národního divadla – nástupce někdejšího slavného dvorního orchestru, vzpomněl si i na svou studentskou fantazii o gigantické raketě svatebního dortu, na které letěl do nebe baron Prášil. Na těchto základech skladatel sestrojil kosmickou loď, se kterou se ve skladbě The Mannheim Rocket [Mannheimská raketa] vydal na desetiminutovou cestu za dobrodružstvím. Zápalnou šňůru tvoří dvanáctitónová řada, za motor stroje slouží albertiovský bas – zatápění rozloženým trojzvukem, jehož tóny zní v pořadí nejhlubší-nejvyšší-prostřední-nejvyšší. Tato doprovodná figura zajišťovala od dob Domenica Albertiho chod bezpočtu klasických skladeb. Vlastní start rakety ohlašuje citát ze Symfonie Es dur op. 11 č. 3 Jana Václava Stamice, vůdčí osobnosti mannheimské skupiny skladatelů (tři symfonie opusu 11 byly poprvé vydány pod názvem La melodia germanica). Jde o první z řady citátů, které míjíme při fantastickém průletu dvěma stoletími německých hudebních dějin. Na nebi si posádka kosmického korábu vychutná klidnou hudbu sfér, načež raketa opět zrychluje a jejímu prudkému pádu nezabrání ani Richard Wagner. Katastrofální setkání se zemí doznívá v reminiscencích na albertiovský bas, hudbu sfér a mannheimské manýry.

V „grand buffo opeře“ Duchové Versailles se spojila objednávka Jamese Levina na dílo ke stoletému výročí newyorské MET, tedy pro operní dům s kapacitou čtyř tisíc diváků, s chutí Corigliana na starou formu opery buffo se zapamatovatelnými melodiemi, áriemi, duety, kvartety, recitativy, mezihrami, ale přenesené do současnosti – obohacené o barvy velkého orchestru a kompoziční techniky 20. století. Dramatická zápletka ze světa duchů neznajících žádné hranice mezi minulostí a současností umožnila vyřešení hudebního problému. Duchové Versailles nejsou operou ani mozartovskou, ani neoklasicistní z rodu Stravinského Života prostopášníka. Jen tam, kde se akce přesouvá do minulých časů, Corigliano svobodně disponuje i tehdejší kompoziční technikou. Tvrzení, že používá styl, se skladatel brání: „Kdyby 18. století představovalo jeden styl, museli by Mozart a Haydn být stejní, ale jejich hudba je diametrálně odlišná – kromě toho, že používají stejných technik. Styl je to, co skladatel má, ale nepřemýšlí o tom, co používá nevědomky. Technika je naproti tomu činnost vědomá.“ V Hoffmanově libretu ke Coriglianově opeře se duch Baumarchaise, autora Lazebníka sevillského a Figarovy svatby, snaží novým divadelním kusem vyléčit ducha Marie Antoinetty, která želí i po dvou stoletích ztráty života. Figaro, který tentokrát miluje Marii Antoinettu, překvapí všechny nabídkou záchrany své vyvolené. Hoffmanův a Coriglianův pokus změnit v divadle na divadle běh dějin sice nevyjde, otevře však klíčovou otázku obou tvůrců, zda je možná revoluce bez násilí. Jde o jiný pohled na Francouzskou revoluci, ve kterém se gilotina stává děsivým a dokonalým symbolem všech fundamentálních avantgardistů a manifestů moderny hlásajících, že minulost neexistuje a stačí tvořit nové. Podle obou autorů jsou možné ale i jiné druhy revolucí, bez jediného výstřelu, kdy není tisícům lidí useknuta hlava, kdy na základě porozumění minulosti (viz protikladné světy prostého Baumarchaise a královny Marie Antoinetty) lidé chtějí jít dál (tak jako onen v Coriglianově opeře konečně jednotný pár). Láska u Corigliana zvítězí nad nenávistí. Hobojové sólo na začátku suity z opery Duchové Versailles nazvané Phantasmagoria [Fantasmagorie] odkazuje k árii Marie Antoinetty „Once there was a golden bird“, hudebnímu motivu spjatému se vzpomínkami jejího ducha na popravu. Komediální prvek vnese do děje spádný šestiosminový motiv z Figarovy árie „They Wish They Could Kill Me“ (spolu s ním se ozývá rozezlené klepání davu na hrdinovy dveře), na něj navazuje hudba doprovázející v opeře Figarovu imaginární, ale divadelními prostředky úchvatně uskutečněnou cestu ke hvězdám („Capella, Carina“). Melodie ze sextetu „O God of Love“ přednášená sólovým lesním rohem spolu s královniným oblíbeným Miserere – viz recitativ houslí a violoncella – doplňují výčet základního tematického materiálu suity.

 

Estetika minimalismu otevřela Johnu Adamsovi (*1947) cestu k využití rytmické pulsace a tonálních základů jazzu a rocku – tedy prvků, se kterými si posluchači nejvíce spojují bezprostřední potěšení z hudby. V orchestrálních dílech pro Sanfranciský symfonický orchestr z 80. a 90. let dvacátého století Adams zkombinoval tvrdošíjně se opakující melodicko-rytmické modely minimalistické hudby s jazykem hudby 19. století a pro toto spojení se vžil termín post-minimalismus. Současně skladatel dál rozvíjel svůj dřívější zájem o elektronickou hudbu, ve které primární zvuk vzniká uměle, což se promítlo do rozšířené barevné zvukové palety jeho děl. Adams tak obešel avantgardní racionální kompoziční techniky, které potlačovaly vliv intuice a citu, aniž by ztratil punc seriózního soudobého skladatele. K označení Adamse jako nejhranějšího amerického skladatele současnosti, který se rozhodující měrou podílí na odvratu současné hudební estetiky od akademické avantgardy, přispěly i jeho opery na náměty z nedávné americké minulosti.

Inspirací ke kompozici skladby Absolute Jest pro smyčcové kvarteto a orchestr byla tvůrčí objednávka Sanfranciského symfonického orchestru u příležitosti stého výročí jeho založení a současně provedení Stravinského Pulcinelly dirigentem Michaelem Tilsonem Thomasem. V Pulcinelle Stravinskij vstřebal hudební artefakty minulosti, ale zpracoval je svým vlastním originálním jazykem. Samostatnější roli přitom vyhradil smyčcovému kvintetu. Zatímco Stravinskij vyšel podle zadání Ďagileva z Pergolesiho, Adams spontánně sáhnul po od mládí oblíbených smyčcových kvartetech Beethovena. Na koncertních pódiích se etablovalo minimum skladeb, které spojují smyčcové kvarteto a orchestr. Důvody vyplývají již z umístění nástrojů na pódiu, při kterém se druhé housle a viola vizuálně i sluchově obtížně prosazují. Adams se k tomuto zřídkavému obsazení přiklonil, protože si uvědomoval, že čistě orchestrální scherzo by tématům pozdních Beethovenových komorních skladeb vzalo jejich spád a přesnost. Lehce zesílené kvarteto zastupuje v Absolute Jest Beethovenovu původní sazbu, moderní orchestr je typicky Adamsův. Tím, jak se obě vrstvy vzájemně vůči sobě pohybují, dochází k deformaci hudebního prostoru a času připomínající tu, kterou Einstein definoval pro mikrosvět jaderných částic nebo makrosvět vesmíru. Zakřivení prostoru pod vlivem gravitace Beethovenovy hudby naznačuje i speciální ladění klavíru a harfy. Výklad slova „Jest“ v názvu osciluje mezi latinským slovem „gesta“, tj. činy, a anglickým výrazem pro žert nebo šprým, odkazujícím na projevy obrazotvornosti a nápaditosti.

V březnu roku 2012 premiérovaná první verze skladby skladatele neuspokojovala. Úvodní třetinu založenou na scherzu Beethovenova Smyčcového kvartetu č. 14 cis moll op. 131 Adams nahradil čtyřmi sty takty úplně nové hudby. Šestiosminový takt, který nahradil takt čtyřčtvrťový, odkazuje na trojdobé metrum scherza Beethovenovy Symfonie č. 9. Objevují se zde ale také odkazy na Klavírní sonátu č. 29 – „Hammerklavier“, Symfonii č. 8 a další Beethovenovy archetypální motivy. Následující oddíl skladby vyrůstá z rychlého motivu scherza Beethovenova Smyčcového kvartetu č. 16 F dur op. 135, posledního skladatelova díla tohoto druhu. Spád hudby přeruší jen nakrátko pomalejší plocha přinášející úryvky z Velké fugy B dur op. 133 a z fugy první věty Smyčcového kvartetu č. 14 cis moll op. 131. Rytmická pulsace cody je odvozena z Beethovenovy Klavírní sonáty č. 21 – „Valdštejnské“.

 

Tan Dun (*1957) patřil mezi představitele čínské Nové vlny z počátku 80. let 20. století. Od roku 1986 žije v New Yorku, kde také vystudoval Kolumbijskou univerzitu. Proslavil se překlenováním hranic mezi světem klasické hudby a multimédií, západních a východních tradic. Je držitelem Grawemeyerovy ceny, ceny Grammy, Ceny akademie (Oscara) a titulu Skladatel roku, kterou uděluje Musical America Worldwide. Spolu s dirigentem Michaelem Tilsonem Thomasem, uměleckým šéfem Sanfranciského symfonického orchestru, se stal garantem projektu společnosti Google – Symfonického orchestru YouTube, prvního orchestru na světě sestaveného na základě tří tisíc on-line konkurzů realizovaných v sedmdesáti zemích světa. Tan Dun napsal pětiminutový kus pro orchestr, jehož party byly dány k dispozici ke stažení. Komise sestavená z hráčů renomovaných orchestrů (např. Berlínských filharmoniků nebo Londýnského symfonického orchestru) pak na základě videonahrávek vybrala z mladých hudebníků ty, kterým byla zařízena víza a zaplacena účast při provedení v Carnegie Hall. Prostřednictvím přímého přenosu koncertu uskutečněného 15. dubna 2009 a jeho záznamu na YouTube zažilo více než dvaadvacet milionů lidí z dvou set zemí šesti kontinentů pocit celosvětového hudebního společenství.

Podle Tan Duna je internet neviditelnou Hedvábnou stezkou, spojující rozdílné kultury celého světa, Východ se Západem, Sever s Jihem, a tento projekt spojil hudební hrdiny ze všech koutů zeměkoule. Internetová symfonie – „Eroica“ (2009) navazuje na slavnostní atmosféru Letních olympijských her 2008 v Pekingu. Chvalozpěv, který Tan Dun původně složil pro medailový ceremoniál, je brzy konfrontován s rušným provozem ulic New Yorku, Londýna, Pekingu a Šanghaje. Duch dneška je konkretizován motivem dvou sestupných kroků c-a, c-e, který přebírají bicí nástroje rozmnožené v narážce na automobily o disky kol. Do toho nastupuje citát hlavního tématu první věty Beethovenovy Symfonie č. 3 – „Eroicy“. Beethovenova hudba zní na YouTube z bezpočtu videí. Podle Tan Duna se všechno stává cestou, jazykem, kterým lze mluvit k lidem, a v této symfonii může zvučet libovolný nástroj, až po kameny, vodu, cokoliv.

 

Peter Vrábel je slovenský dirigent, který žije a pracuje v Praze. Již jako student Akademie múzických umění spolupracoval s řadou komorních a symfonických orchestrů a Kühnovým dětským sborem. V roce 1995 založil Orchestr Berg a byl to on, který vytvořil koncepci hudebního směřování tělesa – jeho tvůrčí nápady a podněty k zajímavým projektům jsou pro orchestr stálým a neocenitelným přínosem. Díky němu je dnes Orchestr Berg považován za jedinečného interpreta hudby 20. století a soudobé. Je neúnavným a originálním propagátorem nové hudby, aktivně spolupracuje se soudobou českou skladatelskou špičkou a prostřednictvím nejrůznějších projektů vytváří inspirativní tvůrčí prostor pro vynikající umělce mladé generace. Má velmi široký umělecký záběr – přestože se zaměřuje na novou hudbu, koncerty doplňuje hudbou starších období, takže se v této souvislosti zabývá i dobovou interpretací. Vytvořil velké množství snímků pro Český rozhlas, své všestranné schopnosti využil při natáčení alba jazzového pianisty Franka Mantootha nebo při nahrávání pro film. Hostoval v Národním divadle v Praze (představení Zlatovláska). Je držitelem Ceny Gideona Kleina. V roce 2010 získal od České hudební rady (sekce Mezinárodní hudební rady při UNESCO) ocenění za zásluhy o kvalitu a šíření české hudby.

 

Bennewitzovo kvarteto bylo založeno v roce 1998. Soubor nese jméno houslisty Antonína Bennewitze (1833–1926), který se zasloužil o vytvoření české houslové školy. Díky účasti na nejrůznějších mistrovských kurzech měli členové souboru příležitost získávat zkušenosti a inspiraci od mnoha významných hudebních osobností, zejména Rainera Schmidta (Hagenovo kvarteto) a Waltera Levina (kvarteto LaSalle). V letech 2002–04 bylo kvarteto angažováno jako „Quartet in Residence“ v Basileji a bylo pověřeno vedením kurzu kvartetní hry. Bennewitzovo kvarteto je v mezinárodním měřítku špičkovým komorním souborem, což dokládají nejen vítězství ve dvou prestižních soutěžích (Ósaka, 2005, Prémio Paolo Borciani, 2008), ale i ohlasy kritiky. V současné době kvarteto koncertuje na významných podiích (Wigmore Hall London, Musikverein Wien, Konzerthaus Berlin, Concertgebouw Amsterdam, Théâtre des Champs-Elysées, The Frick Collection New York, Seoul Art Center, Dai-Ichi-Seimei Hall Tokyo, Rudolfinum ad.) a je pravidelně zváno na festivaly jako Salzburger Festspiele, Lucerne Festival, Rheingau Musik Festival, Kammermusikfest Lockenhaus, Maggio Musicale Fiorentino, Pražské jaro a Dvořákova Praha. Bennewitzovo kvarteto nahrává pro vydavatelství Coviello Classics, Hänssler Classic a Supraphon.

 

Symfonický orchestr Českého rozhlasu patří k předním a zároveň nejstarším českým orchestrálním tělesům. Jeho tradice se odvíjí od roku 1926 a je spojena s počátky vysílání Radiojournalu. Po roce 1945 se těleso proměnilo ve velký symfonický orchestr, s nímž jako šéfdirigenti pracovali Karel Ančerl, Alois Klíma, Jaroslav Krombholc a František Vajnar. Jako hosté zde působili např. Václav Talich, Václav Neumann, Libor Pešek, Charles Munch, Franz Konwitschny, Hermann Scherchen, Gennadij Rožděstvenskij nebo Charles Mackerras. Vlastní skladby provedli s rozhlasovými symfoniky Sergej Prokofjev, Ottorino Respighi, Arthur Honegger, Aram Chačaturjan, Ernst Křenek či Krzysztof Penderecki. Soudobá hudba měla a má významné místo v repertoáru tělesa. V letech 1985–2011 stál v čele SOČRu Vladimír Válek, v současnosti čestný šéfdirigent, od sezony 2011–2012 se uměleckého vedení ujal Ondrej Lenárd. Rozhlasoví symfonikové pravidelně hostují téměř v celé Evropě, vystupují v Japonsku, Jižní Koreji, Číně, na Taiwanu a ve Spojených státech. Bohatá je rovněž nahrávací činnost orchestru. Ta se hojně realizuje na půdě domovské instituce, současně probíhá i pod záštitou předních vydavatelských domů (Supraphon, Radioservis, Pony Canyon, Clarton ad.). Pro Supraphon vznikly v uplynulých letech pod taktovkou Vladimíra Válka komplety Schulhoffových, Dvořákových, Čajkovského a Martinů symfonií a projekt Smetanova orchestrálního díla. Prostřednictvím mezinárodní hudební výměny v rámci Evropské vysílací unie se nahrávky SOČRu dostávají ke statisícům posluchačů v celé Evropě i zámoří.