english2018    20. 11. 22. 11. 24. 11. 27. 11.

Čtvrtek 12. 11. 2015, 20.00 hod.
Sál Filharmonie Hradec Králové

Pascal Dusapin
Morning in Long Island [Ráno na Long Islandu], koncert č. 1 pro velký orchestr (2010)
1. „fragile“
(Interlude)
2. „simplement“
3. „swinging“
Společná objednávka Filharmonického orchestru Francouzského rozhlasu, BBC Radio 3, Filharmonického orchestru Soul a MITO SettembreMusica
Prem. 24. 6. 2011, Salle Pleyel, Paříž, Filharmonický orchestr Francouzského rozhlasu, Myung-Whun Chung

Marc-André Dalbavie
Color [Barva] pro orchestr (2001)
Objednávka Pařížského orchestru
Prem. 30. 1. 2002, Carnegie Hall, New York, Pařížský orchestr, Christoph Eschenbach

přestávka

Christopher Rouse
Violoncellový koncert (1992)
1. Combattimento. Svolazzante
2. Adagiati. Largo
Objednávka Betty Freemanové pro Yo-Yo Mu a Losangeleskou filharmonii
Prem. 26. 1. 1994, Dorothy Chandler Pavilion, Los Angeles, Yo-Yo Ma, Losangeleská filharmonie, David Zinman

Michal Kaňka violoncello
Martin Maroul trubka
Radek Hřiba lesní roh
Vladimír Besuch trombon
Filharmonie Hradec Králové
José Miguel Rodilla dirigent

 

 

Nedávné práce letošního šedesátníka PASCALA DUSAPINA (*1955), patrně nejvýznamnějšího francouzského skladatele poboulezovské generace, evokují jak avantgardní struktury jeho idolu, průkopníka elektroakustické hudby Edgara Varéseho, tak emocionální bezprostřednost filmové hudby. Dusapin se nepovažuje za součást žádné francouzské kliky. Za mnohé vděčí Boulezovi, stejně tak ale i Reichovi. Nevzdává se lyrismu a svobodou nápadů překlenuje úskalí formální organizace. Typický je pro něj protiklad drsné zvukové masy a tekuté formy založené na klidných harmonických postupech. V houslovém koncertu „Aufgang“ (Výstup, 2013) vede orchestr k osvícení vizionářský sólový hlas vznášející se ve stratosféře světla nad propastí orchestrálního doprovodu. Na festivalu Donaueschinger Musiktage 2014 Dusapin uchvátil instalací „Mille Plateaux“, prostorovou světelnou videoanimací 66 vlastních kreseb doprovázenou zvuky větru a deště. Nejbližší premiérou francouzského tvůrce, který nemůže dělat nic, po čem necítí hlubokou touhu, bude v květnu 2016 provedení violoncellového koncertu Chicagským symfonickým orchestrem, jenž je i spoluobjednavatelem díla. Jako myšlenkový leitomotiv nové kompozice krystalizuje pustota sněhu. Jde o druhou položku zamýšleného cyklu koncertů pro orchestr inspirovaného přírodou. Tou první byla kompozice z roku 2010 MORNING IN LONG ISLAND [Ráno na Long Islandu] pro velký orchestr s žesťovým triem umístěným v prostoru. Skladatel se inspiroval přírodní scenérií, která se mu naskytla v říjnu 1988 časně ráno na Long Islandu: zvláštním světlem zalévajícím oblohu, zvukem lámajících se vln, kroužícími hejny ptáků, slanou vůní písku a na břeh vyplavenými liánovitými rostlinami šustícími v divoké farandole. Do této kulisy vítr přinášel zvuky taneční hudby, jakési útržky staré vzpomínky, přičemž vzdušné proudy je podle terénního reliéfu tu vynášely vzhůru, tu obracely dolů, proti sobě, od sebe, k náhodnému posluchači i od něho. Nelze zde nepřipomenout podobu s Mořem Debussyho a Centrálním parkem ve tmě Ivese, Dusapinova hudba je však statičtější, více zaměřená na proměny detailů.

MARCA-ANDRÉA DALBAVIEHO (*1961) formoval spektralismus, poslední revoluce modernistického typu v hudbě. Jako Monet rozložil barvy na jejich součásti, spektralisté 70. a 80. let minulého století rozkládali zvuk na fyzikální součásti tvořící jeho barvu. Zatímco do té doby bylo možno pouze kombinovat již existující zvuky (tóny hudebních nástrojů), nyní se otevřela cesta ke komponování samotného zvuku. Z akustických struktur byly posléze odvozeny formální struktury. Spektralistický důraz na fenomén zvuku a nepřetržitou přeměnu se v Dalbavieho skladbě COLOR [Barva] spojuje s modernou tabuizovanými prostředky: libozvukem, pravidelným pulsem a melodií. Křížení spektrálních a starších kompozičních technik naznačuje sám titul: anglické „colour“ znamená barva, zabarvení; latinský výraz „color“ se však užíval také pro opakující se úsek melodie v tenoru středověkých motet a dále pro červené noty vyznačující v černé menzurální notaci změnu dělení rytmických hodnot ze tří na dva díly. Účinek spojení spektrálních technik a melodie se připodobňuje k Duchampovým grafickým rotoreliéfům z 20. let minulého století, jejichž rotující linie stále uniká v pulsujících proměnách a vytváří iluzi trojrozměrnosti, jednou vypouklé sféry, jindy hlubokého trychtýře. Dalbavie smiřuje ve skladbě Color atonalitu s tonalitou prostřednictvím tzv. „metatonality“, skrze současný výskyt clusterů – tónových trsů nebo shluků – i tonálních akordů (nejednoznačný je již první cluster, v němž rezonuje akord d moll). Vedle dvanáctitónové řady negující dur-mollový systém stojí výseky d moll, c moll, e moll, f moll nebo jeden z opěrných sloupů Dalbavieho stavby – interval kvinty. Skladatel opakuje melodické buňky (viz motetovou techniku výše) a rozehrává vícehlas procesů – kontrapunkt extrémních rejstříků, zpomalování a zrychlování, klidných a živých rytmů, dynamických odstínů a harmonických struktur. Melodie není důsledkem těchto procesů, ale jejich základem. Celá poslední část skladby byla složena v době útoku na WTC 11. září 2001, odtud pramení i její truchlivé, pesimistické barvy.

CHRISTOPHER ROUSE (*1949), žák Karla Husy na Cornellově univerzitě, fanoušek Star Treku a historik rock'n'rollu, vyučuje od roku 1997 kompozici na Juilliard School. V letech 2012–15 byl rezidenčním skladatelem Newyorských filharmoniků. Podle Rouse by skladatel, který zkoumá techniky uspořádání hudebního materiálu, měl být racionálním, apollonským typem člověka. Na druhé straně utržené životní šrámy a vůbec příslušnost k lidstvu jako zraněnému druhu jej činí citlivým na zranění. V citovém hledisku může být spatřován romantický přístup. Četnost disonancí je však v Rousově hudbě větší než ve skladbách neoromantiků. Rouse si citovost nespojuje s návratem k tonalitě – jako příklad uvádí hluboký emocionální obsah Bergova Houslového koncertu „Památce anděla“, jehož kompoziční technika se zříká opěrných bodů usmiřujících napětí. VIOLONCELLOVÝ KONCERT (1992) z tohoto hlediska zaujímá zvláštní místo v Rousově tvorbě. V době vzniku díla zemřeli skladatelé Panufnik, Cage, Schuman a Messiaen a mottem koncertu se staly verše E. A. Poea: „…na tvory v hrůze padat začíná opona černá příkrovu jak tíž, …‚Člověk‛ jmeno toho dramatu, ‚Červ dobyvatel‛ [=smrt] jeho hrdina.“ Připomeňme, že již Trombonový koncert (1991, Pulitzerova cena 1993) odrážel smrt Bernsteina a Coplanda. Zatímco první věta Violoncellového koncertu nadepsaná „Boj“ staví proti sobě sólistu a orchestr ve stylu koncertů 19. století (sólista u Rouse nakonec prohrává), druhá věta je pro skladatele netypická, téměř zcela klidná. Rouse v ní měl na mysli zlomek vteřiny mezi životem a smrtí, kdy člověk není ani živý, ani mrtvý, krajní bod, v koncertu však prodloužený na dvanáct nebo více minut. Před koncem věty, šest taktů před sólem anglického rohu, cituje violoncello melodii písně „Orfeus se svou loutnou“ od skladatelova blízkého přítele a mentora Williama Schumana. Podle textu písně z Jindřicha VIII. Shakespeara je hudba uměním, které narkotizuje žal a dává zaniknout bolesti. Vynořuje se zde renesanční myšlení ještě spjaté se starými mýty, podle kterého milost hudby proměňuje člověka a svět. Svět se stává hudebním nástrojem, v němž všechno funguje v souladu. Ukolébavka chůvy Arnalty „Oblivion soave“ z Monteverdiho poslední opery Korunovace Poppeina, jejíž tři úvodní melodické články volně interpretuje anglický roh, přináší sladké zapomnění a stvrzuje nalezený soulad. Poslední reminiscenci, tentokráte na Richarda Strausse, resp. tichou smrt Dona Quijota z finále stejnojmenných variací, představuje melodické sklouznutí, kterým se violoncello rozloučí.

JOSÉ MIGUEL RODILLA studoval dirigování, kompozici a hru na klarinet ve Valencii, Alicante, Rotterdamu a na salcburském Mozarteu. Na Royal College of Music získal v oboru dirigování diplom s vyznamenáním (LRSM). Kromě toho se zúčastnil různých dirigentských kurzů vedených mj. Michaelem Gielenem a Aldem Ceccatem. Jako dirigent debutoval v roce 1990 s Orchestrem konzervatoře v Murcii, jehož je od roku 1996 šéfdirigentem a s kterým absolvoval turné nejen po Španělsku, ale také po Maďarsku a Portugalsku. Na Mezinárodním festivalu mládežnických orchestrů v Murcii v roce 1991 získal ocenění „nejlepší dirigent“. V roce 1993 založil komorní orchestr Concertus Novo, zaměřený na interpretaci soudobé hudby. Následovala četná pozvání na nejprestižnější festivaly soudobé hudby. Některá představení přenášela rozhlasová stanice RNE Radio Nacional. V letech 1997–2012 byl šéfdirigentem Symfonického orchestru Regionu Murcia, se kterým nastudoval rozsáhlý repertoár od staré hudby po současnou. Hostuje u symfonických orchestrů ve Španělsku, Portugalsku, Itálii, Německu, Maďarsku, Polsku, na Slovensku, v Rusku, Turecku, Mexiku, Jižní Americe a Číně. Je žádaným dirigentem i v České republice, dirigoval Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Moravskou filharmonii Olomouc, Filharmonii Hradec Králové, Filharmonii Bohuslava Martinů, Severočeskou filharmonii Teplice, Karlovarský symfonický orchestr a Komorní filharmonii Pardubice. Spolupracoval se sólisty jako je Pepe Romero, Steven Isserlis, Sol Gabetta, Pierre Amoyal, Konstanty Andrzej Kulka ad. Vede dirigentské oddělení na Conservatorio Superior de Música ve španělské Murcii.

MICHAL KAŇKA se začal učit hrát na violoncello u M. Škampy, pokračoval na Pražské konzervatoři ve třídě V. Moučky a svá studia zakončil na pražské Akademii múzických umění u prof. J. Chuchra. V letech 1982 a 1983 se účastnil Piatigorského semináře v Los Angeles, kde měl možnost pracovat s A. Navarrou, M. Gendronem a P. Tortelierem. Získal titul laureáta Mezinárodní Čajkovského soutěže v Moskvě (1982), první cenu na Interpretační soutěži Pražského jara (1983) a zvítězil v Mezinárodní hudební soutěži ARD v Mnichově (1986). V letech 1995–2005 byl statutárním sólistou Státní filharmonie Brno a od roku 2003 je čestným sólistou Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Hostoval u mnoha tuzemských i zahraničních těles. Vystoupil na recitálech v Evropě, Severní i Jižní Americe a Japonsku. Nahrával pro rozhlasové stanice v Čechách, Německu, Nizozemí, Francii, Itálii a Japonsku a pro vydavatelství Panton, Bonton, Supraphon, Radioservis Praha, Nuova Era. Intenzivně spolupracuje s francouzskou společností Praga Digitals, pro kterou natočil tři desítky kompaktních disků. Jeho nahrávky získaly opakovaně DIAPASON D'OR. Více než čtvrt století je členem Pražákova kvarteta. S tímto souborem vystupuje pravidelně na nejvýznamnějších pódiích celého světa. Od roku 2011 je pedagogicky činný na AMU v Praze a od roku 2013 na Pražské konzervatoři. V roce 2014 byl jmenován předsedou stálé komise Interpretační soutěže Pražské Jaro. Hraje na unikátní nástroj, který zhotovil francouzský houslař Christian Bayon v roce 2006 a užívá francouzský smyčec od Nicole Desclouxové z roku 2000.

FILHARMONIE HRADEC KRÁLOVÉ byla založena v roce 1978 pod názvem Operní orchestr města Hradec Králové, o rok později bylo těleso přejmenováno na Symfonický orchestr Hradec Králové, v roce 1987 na Státní symfonický orchestr Hradec Králové. Od vzniku České republiky (1. 1. 1993) nese orchestr název Filharmonie Hradec Králové, vyjadřující historickou kontinuitu sahající přes Filharmonii Sokola v Hradci Králové (1921–65) až k Filharmonické jednotě činné ve městě od roku 1887. Významné období uměleckého rozkvětu tělesa je spojeno se jménem prof. Františka Vajnara, který pracoval jako šéfdirigent s orchestrem nepřetržitě od roku 1991 až do roku 2001, kdy byl jmenován čestným šéfdirigentem tělesa. V letech 2001–12 působil na postu šéfdirigenta tělesa Ondřej Kukal. Od sezony 2012–13 je šéfdirigentem FHK Andreas Sebastian Weiser. FHK vystoupila na pódiích významných koncertních síní Evropy (Grosser Musikvereinssaal ve Vídni, Gewandhaus v Lipsku, Victoria Hall v Ženevě, Queen Elizabeth Hall v Antverpách aj.), účinkovala v Belgii, Francii, Itálii, Německu, Nizozemí, Polsku, Rakousku, Španělsku a Švýcarsku. Dosaženou interpretační kvalitu orchestru dokumentují CD nahrávky pro tuzemské i zahraniční společnosti nebo Český rozhlas. FHK účinkuje na významných festivalech (Mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl, Mezinárodní hudební festival Janáčkovy Hukvaldy aj.). Od roku 2005 je pořadatelkou festivalu Hudební fórum Hradec Králové, v rámci kterého provedla české premiéry děl Schnittkeho, Pendereckého, Henzeho, Kančeliho, Gubajduliny, Corigliana ad.