english2017    24. 10. 26. 10. 31. 10. 2. 11.



Úterý 10. 11. 2015, 20.00 hod.
Sál Filharmonie Hradec Králové

Jörg Widmann
Flûte en suite [Flétna v suitě] pro flétnu a orchestrální skupiny (2011)
1. Allemande
2. Sarabande
3. Choral I
4. Courante
5. Choral II
6. Venezianisches Gondellied (Barcarole)
7. Cadenza
8. Badinerie
Objednávka Clevelandského orchestru prostřednictvím Fondu mladých skladatelů podporovaného Janem R. a Danielem R. Lewisovými
Prem. 26. 5. 2011, Severance Hall, Cleveland, Joshua Smith, Clevelandský orchestr, Franz Welser-Möst

Qigang Chen
Extase [Extáze] pro hoboj a orchestr (1995)
Objednávka Německé komorní filharmonie Brémy a Ministerstva kultury a komunikace Francie
Prem. 11. 10. 1995, Brémy, Rodrigo Blumenstock, Německá komorní filharmonie, Thomas Hengelbrock

přestávka

Anders Hillborg
Klarinetový koncert (Peacock Tales [Pávovo vypravování]), (1998, rev.2001)
Objednávka Symfonického orchestru Švédského rozhlasu, věnováno Martinu Fröstovi
Prem. 6. 6. 1998, Stockholm, Martin Fröst, Symfonický orchestr Švédského rozhlasu, Leif Segerstam

Kaspar Zehnder flétna
Vilém Veverka hoboj
Karel Dohnal klarinet
Janáčkova filharmonie Ostrava
Stanislav Vavřínek dirigent

Roman Horák choreograf (Hillborg)
Jitka Pospíšilová scénografie (Hillborg)

 

 

Koncert se koná pod záštitou paní Anniky Jagander, velvyslankyně Švédska v České republice.

Skladatel a klarinetista JÖRG WIDMANN (*1973), který byl pro mnohostrannost hudebního nadání, lehkost tvoření i svou společenskost přirovnán k Mozartovi, studoval Hochschule für Musik v Mnichově a Juilliard School v New Yorku. Jeho učiteli byli mj. Henze a Rihm. Díky svému mládí Widmann unikl diktátu moderny a nemusel se tak zříct hudebních tradic, se kterými zůstává v dialogu. V současnosti působí jako profesor hry na klarinet a kompozice na Hochschule für Musik ve Freiburgu. Byl rezidenčním skladatelem Salcburského i Lucernského festivalu, Filharmonie v Kolíně n. R. i vídeňského Konzerthausu. V rámci působení v téže pozici u Clevelandského orchestru v letech 2009–11 obdržel objednávku na flétnový koncert. Ten vznikl v sousedství opery Babylon, ale řeší úplně jiný cíl než opulentně koncipovaný jevištní kus, totiž prosazení flétny vůči doprovodu. Nikoli však pouze jejího vysokého rejstříku, jak tomu bývá ve flétnových koncertech obvykle, ale celého rozsahu flétny včetně její hluboké polohy. Omezenější výrazová a dynamická škála flétny – například oproti klarinetu – vedla Widmanna k tomu, že doprovod svěřuje jen vybraným nástrojovým skupinám orchestru, v každé větě pak jiné sestavě. Ke spojení skupin dojde až ve finále. Se zvláštní instrumentací koresponduje členitější forma barokní suity, tj. sledu převážně tanečních vět (francouzsky suite = sled). Widmann cituje mj. Badinerii z Bachovy Suity č. 2 h moll BWV 1067. Bach v tomto svém pravděpodobně posledním orchestrálním díle přimísil do suity ve francouzském stylu prvky koncertu prostřednictvím virtuózně traktovaného partu flétny. Widmann vzdává hold svému vzoru již názvem skladby, FLÛTE EN SUITE [Flétna v suitě]. Experimentální metoda podřízení celé struktury přirozenému zvuku flétny je patrná od prvního tónu, figury, příp. věty, v níž sólistu unikátně doprovází celá rodina fléten různého ladění. Na konci barkaroly, tzn. písně benátských gondoliérů, kreslí Widmann skrze mléčné sklo instrumentace obraz města nořícího se pod vodní hladinu. Citové zaangažování podtrhuje skladatel v díle mikrointervaly – dalším zužováním intervalu klesajícího půltónu, od Monteverdiho dob symbolu bolesti. Vedle zvláštního efektu tvoření zvuku na způsob klapnutí předepisuje Widmann hru se současným zpěvem ve spodní oktávě. Posluchač si není jist, zda jde ještě o tón nástroje, nebo již zpěv. Vzniká cosi třetího, tón přicházející z jiného světa.

Kulturní revoluce, která dostala z hlav Číňanů z konfuciánství vzešlé ctnosti kultivovanosti, vzdělanosti a ohleduplnosti, zasáhla QIGANGA CHENA (*1951) ve čtrnácti letech. (Pozn.: čínská jména a příjmení píšeme zde i jinde v textu v pořadí obvyklém u nás, v čínštině je opačné.) Chenův otec, správce pekingské Akademie výtvarných umění a slavný kaligraf a malíř, byl odsouzen jako představitel buržoazie a kontrarevolucionář do pracovního tábora, budoucí skladatel sám podstoupil tři roky politické převýchovy. Když byly obnoveny talentové zkoušky na Centrální hudební konzervatoři v Pekingu, zařadil se Chen mezi šestadvacet šťastlivců přijatých ke studiu ze dvou tisíc zájemců. Po vítězství v národní skladatelské soutěži směl jako jediný z ročníku postgraduálně studovat v zahraničí. V letech 1984–88 se stal v Paříži posledním žákem Messiaena, který na tvorbě svého chráněnce obdivoval úplné splynutí čínského myšlení s evropskými hudební koncepty. Francouzské občanství Chen získal v roce 1992. Skladba pro hoboj a orchestr s názvem EXTÁZE vykazuje podobně jako Chenův Violoncellový koncert pro Yo-Yo Mu neoromantické rysy, vpravdě mimořádně vypjaté unešení emocemi. Dílo vzniklo v létě roku 1995 na památku Wu-Pinga Moa, mladého čínského skladatele, který zemřel v Paříži v roce 1993 ve věku pouhých dvaatřiceti let. V Extázi Chen cituje čínskou lidovou píseň San shi li pu, kterou použil Wu-Ping Mo ve skladbě FAN I. Nástrojová technika předepsaná sólovému hoboji je vypůjčena z techniky hry na tradiční čínský dvouplátkový dechový nástroj „suona“, který má dřevěný korpus a kovový ozvučník. Pronikavý tón tohoto nástroje se zvláště dobře uplatňuje v plenéru. Asijský původ má klouzání mezi tónovými výškami, opakování melodických ozdob na jednom tónu i nekonečný dech, při kterém hráč nadechuje nosem, zatímco vzduch z ústní dutiny vyfukuje do nástroje, takže nedojde k přerušení tónu jako při nádechu ústy. Kvazi ptačí zpěv před závěrem skladby dokládá, že zdrojem estetických momentů jsou nejen kulturní, ale také přírodní jevy. Poznámka „v sedmém nebi“, kterou u tohoto místa čteme v partituře, dává tušit, kde podle skladatele jeho zesnulý přítel Wu-Ping Mo přebývá.

ANDERS HILLBORG (*1954), někdejší absolvent Královské hudební akademie ve Stockholmu, je doma v symfonické, sborové, filmové i popové hudbě. V roce 1996 získal švédskou Grammy za hudbu pro album popové zpěvačky Evy Dahlgrenové. Podle vlastních slov jen díky dirigentu Salonenovi dál „psal místo dobře placené hudby, kterou je snadné skládat a všem se líbí, špatně placenou hudbu, kterou je těžké skládat a málokomu se líbí,“ a stal se nejvýznamnějším švédským skladatelem současnosti, jehož orchestrální díla vešla do repertoáru světových orchestrů. Studium elektronické hudby rozšířilo jeho počáteční obzor daný Beatles o zkušenost, že každý zvuk může být hudbou. Druhým pilířem je pro Hillborga kontrapunkt, vzájemné fungování vertikálních souzvuků a horizontálně vedených hlasů. Namísto pravidel a zákazů, povolených a zapovězených operací s tónovým materiálem a modernistické pseudojistoty plynoucí z odmítání minulosti, jej zajímají otázky: „co je to jazyk?“; „je to, co dělám jazykem – prostředkem dorozumění?“ Tituly Hillborgových skladeb zpravidla přicházejí skladateli na mysl až dodatečně, i když nabízejí možné vodítko, nepovažuje je za nezbytné. Sám zápas mezi hudebníkem, nástrojem a skladatelem může být překvapivě poutavý. V podstatě každé veřejné vystoupení je druh divadla, i kdyby hudebník hrál na klavír Chopina na prázdném jevišti. V KLARINETOVÉM KONCERTU (PEACOCK TALES [Pávovo vypravování]) je tento rys stupňován sólistovou „ornitologickou“ taneční akcí a svícením. Propojení s tancem navrhl Hillborgovi pohybově nadprůměrně disponovaný klarinetový virtuos Martin Fröst, kterému je skladba věnována. Působivý divadelní efekt přináší místo, kdy sólista odkládá svůj nástroj a zakrýváním uší oběma rukama řídí pomlky celého orchestru. Na nejvyšší míru vystupňovaná gradace ústí v ohromující čistý akord H dur. Volba hudební náplně volné kadence je osobní vizitkou sólisty, prostorem pro domýšlení víceznačného obsahu koncertu: co znamená vystoupit z vnitřního světa – předvádět se jako páv, nebo se otevřít druhým? První interpret díla, Martin Fröst, v kadenci například citoval árii E lucevan le stelle z Pucciniho Toscy, ve které se Cavaradossi před popravou vyznává ze své lásky.

STANISLAV VAVŘÍNEK studoval hru na flétnu a dirigování na Konzervatoři Brno, ve studiu dirigování pak pokračoval na pražské AMU u Radomila Elišky, Františka Vajnara a Jana Štycha. Absolvoval mistrovské kurzy u Roberta Benziho ve Švýcarsku. V letech 1994–98 byl hlavním dirigentem Pražského studentského orchestru, se kterým natočil s ním řadu rozhlasových a televizních snímků, uskutečnil několik zahraničních cest a získal významné ceny: na mezinárodní soutěži v belgickém Neerpeltu 1. místo s nejvyšším oceněním „Suma cum laude“ (1995) a v soutěži Concerto Bohemia v rozmezí tří let dvě první ceny (1995 a 1996) a cenu absolutního vítěze (1997). V roce 1998 dirigoval Mezinárodní mládežnický orchestr na závěrečném festivalovém koncertu v japonské Šizuoce. Jako host spolupracoval s více než třiceti symfonickými i komorními orchestry, včetně České filharmonie, Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, Symfonického orchestru Českého rozhlasu, Pražské komorní filharmonie, Filharmonie Brno, Slovenské filharmonie, Hamburských symfoniků, Polské baltské filharmonie Fryderyka Chopina v Gdaňsku aj. Dirigoval v Německu, Rakousku, Belgii, Švýcarsku, Polsku, Španělsku či Japonsku. Spolupracoval se sólisty V. Hudečkem, P. Šporclem, I. Moravcem, I. Klánským, E. Indjicem, E. Urbanovou, D. Peckovou, G. Beňačkovou, J. Bártou ad. Natočil devět CD. V letech 1999–2008 působil jako šéfdirigent Jihočeské komorní filharmonie České Budějovice, v letech 2008–15 jako šéfdirigent Filharmonie Bohuslava Martinů. Věnuje se také pedagogické činnosti, od roku 2006 vyučuje na AMU v Praze.

KASPAR ZEHNDER studoval hru na flétnu od osmi let u Heidi Péter-Indermühle. U ní pokračoval ve studiu i na Hochschule für Musik Bern, kde bylo jeho druhým hlavním oborem dirigování (ve třídě Ewalda Körnera). Hru na flétnu dále studoval v roce 1993 v Basileji a Sieně u Aurèle Nicolet. V roce 1995 byl členem Evropské Mozartovy akademie, kde studoval komorní hudbu pod vedením docentů Juilliard School, Conservatoire de Paris a Salcburského Mozartea. Pravidelně účinkuje s orchestry i v rámci sólových recitálů, je stálým členem komorních souborů „mit vier“ a Ensemble Paul Klee. Láska k nekonvenčním programům projevující se nejen v koncertní činnosti, ale také v dramaturgickém záběru dosud nahraných CD, vedla k jeho povolání do čela Letních slavnostních her Murten Classics (od roku 1999) a Centra Paula Klee v Bernu (2005–12). V letech 2005–08 působil jako nástupce Jiřího Bělohlávka v čele Pražské komorní filharmonie. Po debutu v milánské Scale v roce 2007 hostoval jako dirigent u předních evropských těles (Orchestre National Montpellier, Slovenská filharmonie, Lucernský symfonický orchestr, Orchestre National d'Île de France, Orchestre National de Lille, Anglický komorní orchestr, Symfonický orchestr Basilej, Filharmonie Brno, Polský rozhlasový orchestr, Litevský národní symfonický orchestr, Kremerata Baltica ad.). Spolupracoval s význačnými umělci: A. Balsomovou, R. Baborákem, N. Gutmanovou, sirem S. Rattlem, B. Ganzem, H. Demarquettem, A. Ghindinem nebo S. Chačatrjanem. Od roku 2012 je šéfdirigentem Symfonického orchestru Biel Solothurn.

VILÉM VEVERKA absolvoval Pražskou konzervatoř ve třídě F. X. Thuriho, AMU v Praze ve třídě L. Séquardtové a navštěvoval kurzy J.-L. Capezzaliho. Zásadní impuls v jeho uměleckém rozvoji přineslo účinkování v Mládežnickém orchestru Gustava Mahlera na pozici sólo hobojisty a následné studium u D. Wollenwebera na Vysoké hudební škole Hannse Eislera v Berlíně. Jako stipendista Nadace Herberta von Karajana dva roky účinkoval v Berlínské filharmonii. Dalších podnětů se mu dostalo od špičkových zahraničních hobojistů, jakými jsou A. Mayer, H. Schellenberger, M. Bourgue či H. Holliger. Nastoupená cesta vyvrcholila v roce 2003 vítězstvím v VII. japonské mezinárodní hobojové soutěži v Tokiu. Jako sólista vystupuje s významnými českými orchestry, např. s Pražskou komorní filharmonií, Filharmonií Brno, Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Filharmonickým orchestrem Tokio, Bavorským komorním orchestrem, budapešťským Dohnányiho orchestrem Budafok nebo bratislavským souborem Cappella Istropolitana. Účinkoval na festivalech Mitte Europa a Carinthischer Sommer. Nahrál a v českých premiérách provedl řadu náročných skladeb druhé poloviny 20. století (Beria, Cartera, Hyblera, Kopelenta, Rihma, Yuna, B. A. Zimmermanna). Je sólo hobojistou Filharmonie Brno, zakládajícím členem souboru PhilHarmonia Octet a oficiálním hráčem francouzského výrobce nástrojů Buffet Crampon. Supraphon vydal jeho debutové CD „Risonanza“ (společně s K. Englichovou a I. Kahánkem, 2009) a 12 Fantazií G. Ph. Telemanna a 6 Metamorfóz podle Ovidia B. Brittena (2013).

KAREL DOHNAL absolvoval Státní konzervatoř v Ostravě (nyní Janáčkova konzervatoř a Gymnázium v Ostravě), Akademii múzických umění v Praze a stáže na vysokých školách v Londýně, Berlíně, Petrohradě a Hilversumu. Je laureátem řady významných mezinárodních hudebních soutěží, např. ACT (Londýn, 1997, 1. cena a absolutní vítězství), Young Artist Competition Mezinárodní klarinetové asociace (Ostende, 1999, 1. cena), Interpretační soutěže Pražské jaro (2002, 3. cena), Premio Valentino Bucchi-Parco della Musica (Řím, 2004, 1. cena). Během své dosavadní kariéry koncertoval v mnoha zemích Evropy, Asie, Severní i Jižní Ameriky. Spolupracoval například s Tokijským smyčcovým kvartetem, sopranistkou Editou Gruberovou, klavíristou Martinem Kasíkem a řadou našich i zahraničních orchestrů. Je členem Tria Amadeus a souboru PhilHarmonia Octet. Natočil několik CD se sólovými i komorními skladbami. Pravidelně vyučuje na kurzech u nás i v zahraničí. V letech 2009–10 hostoval na pozici prvního klarinetisty Symfonického orchestru BBC. Je oficiálním hráčem francouzského výrobce klarinetů Selmer a americké firmy Rico, na jejíž plátky RESERVE hraje. V sezóně 2014–15 vystoupil mj. i sólově s PKF – Prague Philharmonia, Moravskou filharmonií Olomouc, Jihočeskou komorní filharmonií, Talichovým komorním orchestrem nebo Bennewitzovým kvartetem.

Za počátek existence JANÁČKOVY FILHARMONIE OSTRAVA se považuje rok 1954, kdy vznikl Ostravský symfonický orchestr, který vedl Otakar Pařík. Orchestr navázal na činnost rozhlasového tělesa, u kterého hostoval mj. Stravinskij, Prokofjev nebo Hindemith. Od roku 1962 orchestr vystupoval pod názvem Státní filharmonie Ostrava a v roce 1971 získal svůj dnešní název Janáčkova filharmonie Ostrava pod vedením dlouholetého šéfdirigenta Otakara Trhlíka. Během celé své existence byla Janáčkova filharmonie Ostrava zvána na zahraniční turné, mezi navštívenými zeměmi figurují i USA, Japonsko, Austrálie či Jižní Korea. Ze sólistů zvučných jmen, kteří se s Janáčkovou filharmonií Ostrava představili, jmenujme např. J. Carrerase, P. Dominga, J. Calleju, P. Burchuladzeho, K. Gersteina, A. Ghindina. V současné době je na interpretačním projevu orchestru nejvíce znát vliv dvou významných šéfdirigentů posledních let, jimiž byli Christian Arming a Theodore Kuchar, opomenout ovšem nelze ani Petra Vronského. Od sezóny 2014–15 na jejich práci navazuje současný šéfdirigent Heiko Mathias Förster. Umělecký profil orchestru formovali také významní hosté – V. Neumann, V. Smetáček, J. Bělohlávek, L. Pešek, Z. Mácal, Ch. Mackerras, S. Baudo, H. Rilling, J. Valčuha, M. Jurowski. Janáčkova filharmonie Ostrava se angažuje v uvádění soudobých děl, která jsou často prováděna v české premiéře. Hlavní zásluhu zde má dirigent a skladatel Petr Kotík. Legendárním se stalo kupříkladu hostování Janáčkovy filharmonie Ostrava na Pražském jaru 1999 ve Stockhausenových Gruppen pro tři orchestry.

Klaun, mim, herec a pedagog ROMAN HORÁK absolvoval Katedru pantomimy (2001–07) na pražské HAMU. Od roku 2004 spolupracuje s mezinárodním divadelním studiem FARMA V JESKYNI, se kterým získal za celou dobu existence souboru řadu významných českých a mezinárodních cen, např. hlavní Cenu Alfréda Radoka (2006) za inscenaci Sclavi / Emigrantova píseň. Ve stejném roce byla tato inscenace oceněna na Festivalu Edinburgh Fringe třemi nejprestižnějšími cenami: The Scotsman Fringe First Award, The Herald Angel Award a The Total Theatre Award. V roce 2007 získala inscenace Čekárna cenu týdeníku Respekt za nejsilnější taneční dílo. V rámci působení v tomto souboru nasbíral také nejrozsáhlejší zkušenosti pro svou pedagogickou činnost při vedení hereckých a pohybových workshopů v celém světě (Evropa, Asie, Jižní a Severní Amerika). Spolupracoval v dílnách s Maud Robart, Augusto Omolou, Kaiem Bretholdem a Odin Teatret. Od roku 2010 je pedagogem a tajemníkem na Katedře pantomimy, pravidelně také učí v Německu na berlínské škole Die Etage / Schule der Darstellenden und Bildenden Künste a spolupracuje s jinými institucemi pohybového umění jako např. Kibbutzim College v Tel Avivu v Izraeli. Spolupracoval mimo jiné také se soubory Teatr Novogo Fronta, Spitfire Company, La Putyka a dalšími tvůrci v České Republice a v zahraničí. Je spolu s Robertem Jančem zakladatelem klaunského souboru SQUADRA SUA (2004), se kterým vytvořil řadu krátkých představení, dvě pouliční klaunská představení SOLDATES, BOMBEROS a celovečerní klaunskou inscenaci HANDICOPS. V současné době věnuje kromě výuky na HAMU také doktorandskému studiu, jehož součástí je projekt HILLBORG a spolupráce s Karlem Dohnalem. Zároveň je zakladatelem občanského sdružení DRANC, který se věnuje tvůrčím dílnám pro děti a mládež a je také spoluzakladatelem skupiny PALITCHI. Od roku 2010 je členem občanského sdružení ZDRAVOTNÍ KLAUN o.p.s., se kterým navštěvuje děti a seniory v nemocnicích a sociálních zařízeních.